Komentář: Klimatický cíl 2040? Bez hlubokých proměn společnosti to nepůjde

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco splnění úsilí snížit čisté emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 je i díky důslednosti předloňského českého předsednictví v Radě EU na obzoru, o deset let dále už dohlédne jen málokdo. Stávající ambice lze z většiny naplnit prostřednictvím správně nastavené legislativy řešící proměny energetiky a těžkého průmyslu – a samozřejmě také za chytrého a spravedlivého využití desítek miliard vybraných z emisních povolenek doplněných o další balíky peněz z unijních fondů.

Máme-li se přiblížit klimatické neutralitě, potřebujeme si připravit cestu od známých cílů v roce 2030 v podobě mezikroku pro rok 2040. Ten ale zasáhne i do fungování dosud více či méně opomíjených sektorů typu osobní dopravy, zemědělství, lesnictví nebo odpadového hospodářství s hlubšími dopady na podobu trhu práce i každodenní životy většiny obyvatel.

V tom smyslu půjde o ostrý test politického odhodlání představitelek a představitelů evropských vlád i institucí dostát všem slibům předneseným v uplynulých letech na klimatických konferencích. Bude se tak jednat i o zkoušku obrazu „klimatického lídra“, který si Evropa ve světě ráda buduje.

V očekávání hlasité opozice a výroků o ekonomickém harakiri je dobré si připomenout, proč je taková ambice nejen potřebná, ale doslova nevyhnutelná.

Za prvé, jak nám říká například Světové ekonomické fórum, v dlouhodobém horizontu je změna klimatu tou vůbec největší hrozbou, které lidstvo čelí. Hned v závěsu se umístily následky konkrétních přírodních katastrof, a ztráta biodiverzity a rozpad ekosystémů. Ve snižování emisí skleníkových plynů jsme celé dekády zaspali, a loňský globálně nejteplejší rok v historii měření nám to dal jasně najevo. Už i Česko se za posledních 60 let oteplilo o 2,2 stupně, tedy skoro dvakrát více než světový průměr, a extrémního počasí rychle přibývá.

Za druhé, přechod na bezuhlíkové hospodářství je celosvětový trend a ti, kteří mu jdou naproti prostřednictvím podpory nových odvětví, technologií i životních stylů budou zítřejšími vítězi. Včasnou aktivitou předcházíme budoucím ztrátám a stále nákladnějším dopadům změny klimatu.

Za třetí, existuje mezinárodní shoda na smysluplnosti úsilí snížit emise uhlíku na čistou nulu do poloviny 21. století. Koneckonců všechny státy Evropské unie, Česko nevyjímaje, se na tom už před lety shodly v tzv. Evropském klimatickém zákonu.

Konečně za čtvrté, v Česku, Evropě i na celém bohatém globálním Severu máme obrovský historický dluh, když jsme náš blahobyt postavili na milionech tun spáleného uhlí, plynu a ropy. Tím jsme spustili klimatickou změnu a ta dnes pro změnu dopadá nejvíc na chudé a ohrožené společnosti v Africe, Asii a Latinské Americe, které mají historický podíl na emisích mnohem menší (a často zanedbatelný).

Napříč Evropou je klimatický cíl 2040 velkým tématem, ačkoli se o něm mnohé vlády zdráhají mluvit otevřeně – nejspíš, aby nepopudily voliče před jarními volbami do Evropského parlamentu. V Česku se o něm zatím baví nanejvýš úzká expertní skupina.

Přitom máloco potřebujeme tak moc, jako otevřenou veřejnou diskuzi nad podobou této země za více než jedno nebo dvě volební období. Její součástí musí být přetavení imperativu „nenechat nikoho pozadu“ do konkrétních politických kroků v zájmu ohrožených skupin obyvatel.

Přesně před pěti lety jsem psal o tom, že Evropa potřebuje mobilizovat na všech frontách, pokud se má čelem postavit k vůbec největší a zároveň nejefemérnější hrozbě této éry v podobě změny klimatu. Skutečností je, že starý kontinent se tímto směrem vydal a pootočil kormidlo. Mnoho na tom nezměnily covid, ruská agrese na evropských hranicích ani energetická krize. Naopak to vypadá, že velká část světa Evropu následuje, a nebo rovnou předbíhá.

Horšící se ekonomické situace dopadající často na ty nejslabší domácnosti a blížící se volby nahrávající politizaci už ale cestu nastoupenou v uplynulých letech ohrožují. Tím spíše je zveřejnění klimatického cíle 2040 příležitostí si připomenout, že snižování emisí skleníkových plynů není luxus, který si můžeme dovolit v dobách prosperity a pak jej opět dát stranou, když přituhne. Ve skutečnosti jde o náš společný životní zájem, jemuž musíme dlouhodobě dávat co možná nejvyšší prioritu.

Autor je vedoucím Klimatýmu AMO.