Článek
Sevřeni, stejně jako ostatní Evropané, mezi dvě války, lámeme si hlavu, co s tím. Už jenom pět let a budeme žít v demokracii stejně dlouho jako v komunismu. Utíká to. Za čtvrtstoletí v NATO jsme si zvykli, že na nás nikdo nezaútočí. Mezi demokratickými spojenci je to normální. Jenomže bezpečí, stojící na respektu k právu, je právě výsadou demokracií. Jinde ve světě platí místo práva síla.
Zní to hloupě, ale „přirozeným“ stavem většiny světa je nadvláda síly a její demonstrace. Ochota sílu použít převažuje nad právem i nad zdrženlivostí. Respekt k druhým bez ohledu na jejich sílu je dílem velkého civilizačního úsilí a výsledkem práce na právně komplikovaných způsobech vlády a mezinárodního soužití.
Vzít si něco kalašnikovem je jednodušší. Všechny ostatní způsoby vyžadují komplikované postupy se znalostí pravidel a s institucemi, jež vynucují jejich dodržování – od školy přes strážníka až k parlamentu, vládě a soudu.
Diplomatický střet je lepší než válečný. Necítíme se komfortně v OSN, kde se vyjadřuje a hlasuje převaha zemí, které k demokraciím nepatří a patřit nechtějí. Ale tak prostě vypadá dnešní svět. V Radě bezpečnosti má fundamentální veto agresivní válčící velmoc. Ve výboru pro lidská práva, jemuž právě předsedáme, hlasitě promlouvá Írán, který vězní a mučí nezahalené ženy a zastánce lidských práv věší na stavební jeřáby. Jenomže proto OSN máme, abychom právě tam – a nikoli na bojišti – vyrovnávali rozepře jednáním mezi různými antagonistickými zeměmi a systémy.
Je paradoxem, že v dnešním světě (a spíše z pohodlnosti) si my v Evropě stěžujeme na komplikovanost právního prostředí EU nebo na Green Deal, který nás omezuje. Například tím, že nás vzdaluje petrodolarovým diktátorům a jimi financovaným teroristům a diktátorským režimům.
Demokracie je k diktaturám toxická. Západ se dostává do konfliktů v oblastech dotyku s nedemokratickými zeměmi. Konfrontují nás, protože je v systémovém principu ohrožujeme. V ukrajinské agresi se realizuje potřeba Kremlu zničit souseda tíhnoucího k demokratickému Západu, kam Rusko z principu nechce patřit. Než ztratit svůj diktátorský systém, bude Rusko raději válčit bez ohledu na vlastní lidské ztráty i vnitřní společenskou a demografickou destrukci.
Blízkovýchodní konflikt je zase demonstrací apetitu Hamásu a Hizballáhu zničit Izrael a stáhnout do terorismu a rasového šovinismu další země regionu. Bez ohledu na mizérii a oběti palestinských civilistů. Zločiny teroristů probouzejí v rozvojovém světě neskrývané nadšení i další volání po protizápadním násilí. Dnes, což je nebezpečné, dokonce slyšíme podobná volání i uvnitř Západu samého.
Necháme-li se strhnout k oplácení etnickým nebo náboženským šovinismem namísto zásadní obrany práva a potrestání teroristů, končíme jako právní demokracie také. Leckdo, dokonce i mezi politiky, tento systémový civilizační parametr populisticky nechápe – tím se přibližujeme k hrozbě velké války.
Nemůžeme ustoupit?
Přirozeně se vnucuje otázka, zda vůbec musíme válčení podporovat. Zda raději neustoupit, nezastavit vojenskou konfrontaci a neodevzdat například část ukrajinského území Rusku, případně zda nerezignovat na potrestání teroristů a zničení jejich základen, když má operace tak velké dopady na civilní obyvatelstvo Gazy.
Ale pokud ustoupíme – jako jsme ustoupili po anexi Krymu a minskými dohodami po napadení východní Ukrajiny –, přijde nová agrese a nová snaha zničit odchylující se Kyjev. Tak jako přišla v únoru 2022. A stejně se zachoval Hamás po izraelském vyklizení Gazy a jejím předání právě do rukou Hamásu. Budou zbrojit, útočit a terorizovat, protože chtějí více zničit Izrael než vybudovat prosperující samostatný palestinský stát.
Otázka naší bezpečnosti tedy aktuálně zní: Co dělat, když nechceme rezignovat na svůj právní a demokratický základ a musíme jej ubránit?
Nemohli jsme konfliktům předejít? Při detailním pohledu na genezi obou válek je odpověď bohužel kladná. Mohli jsme konfliktu předejít. Ale nedbali jsme rizik, protože jsme je nechtěli vidět a nechtěli jsme pracovat na jejich snížení.
Ukrajinská krize eskalovala kolem vyjednávání asociační dohody s EU v roce 2013. Byla důsledkem nedostatečně zvládnuté hazardní licitační hry ukrajinského prezidenta Janukovyče vůči Bruselu i Moskvě zároveň. EU nedokázala rizika této situace dostatečně zohlednit ve svém postupu ani vůči pokrytectví tehdejšího Kyjeva, ani vůči intrikující a sabotující Moskvě. Podobný vývoj se opakoval po mírových dohodách z Minsku a také před vojenskou eskalací ruské agrese v roce 2022. Lhostejnost k hrozbám, nulová práce na eliminaci bezpečnostních rizik.
Odpovědnost nezodpovědných
Strategické chyby ve skutečnosti nebyly náhodné. Při zpětném pohledu lze váhat mezi vysvětlením těchto chyb ignorantstvím, nebo nezodpovědností.
S diplomatickým ignorováním ruských hrozeb, s důvěrou v sílu obchodu v energetice, v sílu investic na ruském trhu v kosmickém výzkumu i jinde, jsme v Evropě doufali, že Kreml má zájem na udržení statu quo. Tedy pohodlného korupčního života svých mocných a privilegovaných. Hrozby jsme nechtěli vidět, abychom nemuseli měnit své vlastní jednání, ztrácet benefity a pracovat na bezpečnější regulaci vztahů.
Nebyl politický zájem na změně západního bezpečnostního paradigmatu, na zvyšování výdajů na obranu ani na tvrdším postupu vůči Moskvě v dodržování sankcí.
Nekritizujme ovšem jen Evropany a EU. Do pohodlnosti, pokud ne do čehosi horšího, jsme zabředli v bezpečí Západu i my. I ve chvíli potvrzení ruské agrese proti Česku ve Vrběticích prezident Zeman manipuloval s informacemi, spolu s nemalou částí vlády popíral fakta a bagatelizoval nepřátelský akt Ruska. Za katastrofální vývoj nese svůj díl odpovědnosti. Pravdu o Vrběticích zřejmě musela nakonec českým novinářům vyzradit až spojenecká země v deziluzi z chování české vlády.
Ani varování před připravovanou agresí, ani satelitní důkazy kumulace útočných armád na hranicích nezviklaly důvěřivý diletantismus evropských i českých politiků před únorovým útokem Ruska. Podlehly mu dokonce i zpravodajské služby, ba i vojáci s bohatou zkušeností se sovětskou vojenskou válečnou školou. A ponechme stranou, jaké iluze převládaly o možnostech a výkonnosti ruské armády a jejích šancích na dobytí Kyjeva. Co celou dobu dělaly západní zpravodajské služby v Rusku?
A v případě Izraele? Posuzovat kroky premiéra Netanjahua vzhledem k rizikům plynoucím z Gazy je skoro zbytečné. I zde byl krizový vývoj odhadnutelný dopředu, ale zůstal izraelskou vládou ignorován a zanedbán. Bezstarostnost a populismus nevládnou jen v Evropě či v Česku.
Jak překonat ignoranci? Lze vůbec dosáhnout toho, aby demokraticky zvolení politici vnímali i nepopulární informace o vážných hrozbách a konali předem? Byť se jim to politicky nehodí? Aby používali preventivní nástroje pro poznání hrozeb a zapojili diplomatické, veřejné nebo zpravodajské nástroje k jejich deeskalaci dříve, než dojde k silovým válečným krokům a nezvratným ztrátám? Vývoj nám zatím spíše ukazuje, že nelze. Nejen v dnešních válkách. Vzpomeňme katastrofální důsledky účelového odkládání proticovidových opatření kvůli volbám.
Demokratické volby uvnitř EU a NATO zatím spíše otevírají další prostor populistům a hazardérům. Vytvářejí potenciál nestability v zemích s dosud vůdčí rolí práva a demokracie. Jsou to další zánětlivá místa zhoršení právních a demokratických standardů uvnitř Západu.
Vývoj zatím posiluje ty, kdo si hrají s ohněm spolupráce s agresivními a nedemokratickými režimy. Vidíme to v Maďarsku. Nedávno se podobným směrem opět pootočilo Slovensko. Rizikovým směrem se odvíjí i momentální podoba prezidentského klání v USA. Populismus je na vzestupu v Německu.
Krize důvěry v právní nástroje a v pokračující odklon od „ropných“ nedemokratických režimů evropským Green Dealem se prosazuje ve volebních preferencích i u nás.
Bezpečnost jinak
Nejsme sice mocnost, ale nejsme ani bezmocní, ani bezvýznamní. V evropském a atlantickém ukotvení máme svůj vliv. Musíme ale vědět, co máme z hlediska strategie dělat, a pak také konat, ne jen slibovat.
Prvním imperativem je, že hrozby musíme předjímat, nikoli ignorovat, nebo s nimi dokonce kolaborovat, natož kverulovat vůči společenství naší západní bezpečnosti v Evropě. Prevence znamená především znát hrozby a rozumět světu, který je odlišný a připadá nám nebezpečný tím, že jej neznáme, protože žijeme v jiných podmínkách. Musíme podporovat svou znalost a kvalifikovanost, stejně jako nástroje vlivu – od akademické spolupráce, novinářské práce a znalosti dat přes diplomatický dialog až po zpravodajské služby. To vše jsou nástroje ovlivňování rizik.
Druhým imperativem je odpovědnost za naši vlastní schopnost vidět rizika a mít vůli je řešit. Pokud si i v dnešní situaci vybereme pohodlí, cestu populismu a kapitulace před nepřáteli demokratického a právního světa, pohřbíme se z vlastní vůle. Příslušnost k elitním klubům Západu nemáme ani povinnou, ani garantovanou. Již jednou jsme z této společnosti kvůli nedostatku vůle a kompetence vypadli – na dlouhých 40 let.
Třetí nutností je maximální spolupráce v mezinárodním prostředí – se spojenci, ale i s odpůrci. To, jak jsme dokázali spoluvytvořit spojenectví na podporu Ukrajiny, bylo a je mimořádné a inspirativní pro ostatní.
Na druhé straně, jak jsme viděli v OSN, jsme jedni z mála pevných spojenců Izraele, zatímco ostatní svět vidí vývoj jinak, a to i v Evropě. Diplomacie a dialog vedou v první řadě přes hranici názorových rozdílů, protože tam začíná aktivní bezpečnostní politika. Bavit se jen s těmi, kteří vidí věci stejně, je spojenecká komunikace. Teprve za její hranicí začíná skutečná práce.
A konečně čtvrtá nutnost – nepředpokládejme, že náš svět je široce považován za jediný správný a možný. Nemysleme si, že ten, kdo jej odmítá, je hloupý nebo nemocný. Většina světa žije ve zcela jiných podmínkách a vidí v nás často to, co my naopak vidíme v rozvojovém světě. Pokud ne zdroj možného profitu nebo zábavy, pak přinejmenším podivného účastníka na svém vlastním úsilí a osudu. Právě proto musíme tento svět poznávat, studovat a snažit se mu v jeho odlišnosti rozumět. Tam začíná snaha o eliminaci nedůvěry i možných hrozeb agrese.
