Článek
Průměrný Čech starší 15 let prolije za rok hrdlem v různých formách 14,5 litru čistého lihu, nejvíce v zemích Evropské unie. Není to překvapivé zjištění. Konzumace alkoholu je vetkána do české společenské smlouvy, zrcadlí se v kultuře, společenské i politické komunikaci.
Všechny tyto rozměry asi nejlépe shrnuje široce sdílená, byť neplatná hypotéza, že „vláda, která zdraží pivo, padne“, jejíž autorství bývá někdy mylně připisováno literární postavě Josefa Švejka.
V roce 1936 mudruje v Lidových novinách Karel Čapek nad ohrožením specifické míry čepovaného piva zvané šnyt: „Piják piva, když se nechce napít, nýbrž toliko se zavlažit, nedá si třetinku, za niž by se jaksi před celým světem styděl, nýbrž šnyt.“ Probíhá tehdy jakýsi spor mezi hospodskými a pivovary a šnytu hrozí zánik. Čapek je však optimistický: „Mnoho z věcí, které nám hrozí, se nesplní. Ani šnyt nezanikne, neboť s ním by zmizel oblíbený přechod a kompromis mezi ‚dát si jednu‘ a ‚nedat si už nic‘. Šnyt je aspoň něco víc než nic, i když to není plná sklenice. A proto se udrží jako většina kompromisů.“
Ve filmu Adéla ještě nevečeřela z roku 1978 definuje pražský policejní ředitel americkému detektivovi pivo, konkrétně „plzeň“, jako „tekutý chléb českého lidu“.
Když je tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak v roce 1985 tázán redaktorem západoněmeckého magazínu Der Spiegel, zda v Československu alespoň trochu klesá „enormní konzum piva“, odpovídá lakonicky: „Ne, pivo je pro nás jako chleba.“
Když chce o 32 let a jednu změnu politického režimu později populista Tomio Okamura uspět v parlamentních volbách, navrhuje nulovou DPH na pivo a ve volebních materiálech argumentuje: „Pivo je odměnou po těžké práci pro naše pracující obyvatele.“
Dalo by se pokračovat ještě dlouho, prozatímním vrcholem těchto trendů je otevřená politická podpora lobbingu za zařazení české pivní a hospodské kultury na seznam světového nehmotného dědictví UNESCO. A to je pořád řeč jen o pivu.
Ekonom Jakub Komárek a sociolog Daniel Prokop z agentury PAQ Research vypracovali velmi dobrou studii, která se zaměřuje na způsob, jímž se s alkoholem vypořádává česká daňová politika. Výsledky jsou v podstatě tristní. Země s nejvyšší konzumací alkoholu v EU zdaňuje tuto neřest nejenom málo, ale také nesystémově a špatně.
Společenské náklady pití alkoholu (zahrnující nejen léčbu souvisejících nemocí, ale i dopady na pracovní trh, sociální systém či kriminalitu) se podle studie pohybují mezi 35 a 57 miliardami korun za rok. Ani zdaleka tedy nejsou pokryté výběrem spotřební daně z lihu, který je sotva poloviční. Ale to je to nejmenší – především jsou tyto náklady v různých oblastech opravdu nepřijatelně vysoké. Léčba nemocí spojených s alkoholem spolkne 2,5 procenta všech výdajů na zdravotní péči, popíjení zkracuje dobu dožití Čechů o celý jeden rok.
Zatímco osvěta, prevence a postupná změna společenského přístupu k alkoholu jsou správnými, důležitými, ale ultramaratonskými cíli, autoři studie přesvědčivě dokládají, že alespoň k nějakému snížení spotřeby alkoholu mohou vést i rychlá opatření v oblasti daní.
Spotřební daň na alkohol dosud čeští politici používali výhradně jako snadnou náplast na akutní problémy státního rozpočtu. A obvykle si dávali dobrý pozor, aby příliš nerozzlobili silnou pivní a vinařskou lobby. Výsledkem je, že alkohol obsažený v „tvrdém“ pití je v Česku zdaněn zhruba na úrovni průměru EU, ale alkohol v pivu je daněn jen velmi mírně, zatímco líh obsažený v tichém vínu má na této daňové cenovce čistou nulu.
Takové nastavení spotřební daně je v zemi s velkým alkoholovým problémem zcela neobhajitelné a působí zemi každoroční kocovinu za desítky miliard.
Ministr zdravotnictví (!) Vlastimil Válek během nedávných šílených debat o možném zdanění tichého vína mimo jiné prohlásil: „Jsem si stoprocentně jistý, že mezi zdravím Čechů a spotřební daní na alkohol je nulová souvislost.“ Autoři studie, která na rozdíl od jistoty pana ministra vychází z dat, tuto tezi trhají na kusy. Protože míra spotřeby alkoholu nepochybně má přímý vliv na zdraví Čechů a dobře nastavená spotřební daň má zcela nezpochybnitelné dopady na míru spotřeby alkoholu.
Studie se opírá o zahraniční výzkumy a dokládá, že cena alkoholu – ovlivněná spotřební daní – má velký vliv na jeho spotřebu. V bohatších zemích, kam patří i Česko, vede desetiprocentní zvýšení ceny daného alkoholu ke snížení spotřeby zhruba o pět procent u piva, o sedm procent u vína a o osm procent u „tvrdého“ alkoholu. „Spotřební daně mohou sloužit jako nástroj pro zvýšení ceny alkoholických nápojů, následnému snížení spotřeby alkoholických nápojů, a tedy i snížení společenské újmy způsobené konzumací alkoholu,“ píší autoři.
Důležité je i nastavení systému zdanění. Při zdražení jen jednoho druhu alkoholických nápojů má spotřeba tendenci přesouvat se nejen k jiným, levnějším značkám téhož nápoje, ale i k méně zdaněným formám alkoholu.
Dobře je to vidět na grafu, který ukazuje, v jakých formách Češi svůj díl lihu konzumují. Zatímco konzumace alkoholu v pivu v posledních 10 letech klesá a konzumace ve formě lihovin se dosud nevzpamatovala z propadu před metanolovou aférou v roce 2012 a po ní, podíl vína – nezatíženého spotřební daní a jejím zvyšováním – na celkové spotřebě lihu setrvale roste.
Množství alkoholu, které vypijeme ve víně, setrvale roste.
„Konzumace alkoholu z více jak jedné pětiny pochází ze spotřeby vína a zároveň 93 % vypitého vína u nás je tiché víno, tedy víno osvobozené od spotřební daně. Výsledkem je, že jedna pětina vypitého alkoholu u nás není zatížena spotřební daní,“ píše se ve studii.
Je tedy zjevné, že má-li mít spotřební daň z lihu nejen rozpočtový, ale i širší společensko-ekonomický efekt a smysl, je česká nulová spotřební daň na tiché víno zcela neudržitelný koncept.
Autoři předjímají i oblíbené, ale chybné námitky, které při obhajobě nulové daně jistě opět zazní: „Argumentem je podpora českých vinařů. Avšak vzhledem k faktu, že 70 % vína spotřebovaného u nás je z dovozu, jedná se spíše o podporu zahraničních vinařů. Obzvlášť profitují dovozci levných vín, která pocházejí převážně z Maďarska, Španělska a Slovenska.“
Jádrem studie jsou dva návrhy na úpravu spotřebních daní z alkoholu. Berou ohled na malé výrobce (jak vinaře, tak pivovary), jimž zachovávají osvobození od daně nebo sníženou sazbu. Ale v důsledku znamenají znatelné zvýšení cen především levného alkoholu, u nějž spotřební daň tvoří významnější složku ceny.
Za tři hlavní slabiny stávající úpravy označuje studie nulovou daň na tiché víno (a cidery), nízkou daň na alkohol v pivu a absenci valorizace spotřebních daní, kvůli níž během času klesá reálná cena alkoholických nápojů, které tak jsou cenově stále dostupnější.
Dva návrhy ve studii (minimální a maximální) pracují se zvýšením daně na alkohol v pivu na 60, respektive 80 procent míry zdanění alkoholu v lihovinách (dnes je tento podíl 22 procent) a stejným zdaněním alkoholu v tichém vínu (dnes nula). Roční výnos pro státní rozpočet by se podle zvolené varianty pohyboval mezi 12 a 17 miliardami korun.
Autoři počítají i modelové dopady na koncové ceny. V minimální variantě úpravy spotřebních daní by nejlevnější krabicové víno v obchodě v ceně kolem 40 korun mohlo zdražit až o 100 procent, zatímco láhev kvalitnějšího vína s dnešní cenovkou kolem dvou stovek by podražila zhruba o 12 procent. Pivo v obchodě by mohlo zdražit o pětinu, zatímco v hospodě zhruba o sedm procent. Důsledkem by mohl být pokles spotřeby o 6,4 procenta u piva a o 15 procent u vína.
Co je ale důležitější než fiskální výnos nebo dopad na koncové ceny: pokud by se aktuální studie stala součástí regulérní politické debaty, a ne jenom lobbistické hysterie, mohl by se český systém zdanění alkoholu alespoň přiblížit podobě, která by odpovídala zemi, jež má s pijáctvím velký společensko-ekonomický problém. Což by tedy bylo k nezaplacení.
