Komentář: Kdo chce vidět feminismus, ať se podívá do Íránu

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už několik dní zuří v Íránu nepokoje, které rozpoutala smrt dvaadvacetileté Mahsá Amíníové. Tu zatkla mravnostní policie za to, že neměla správně oblečený hidžáb. Podle svědků jí policisté udeřili hlavou o policejní auto a uhodili ji do ní obuškem. Po třídenním kómatu Mahsá zemřela.

Protesty se rozšířily ze Sakízu, kde se konal její pohřeb, do dalších měst, kde lidé skandují „Žena, život, svoboda!“, ženy demonstrativně pálí své hidžáby a stříhají si vlasy a muži zapalují auta, lezou na budovy a strhávají portréty ajatolláha Chameneího. Hidžáb je v Íránu sudem se střelným prachem; až teokratický režim padne, bude to právě kvůli němu. Zatím se režimu každou protestní vlnu podařilo pomocí policejních a soudních represálií potlačit. Sám poradce ajatolláha Chameneího v pondělí rodinu zesnulé Mahsá Amíníové navštívil, aby ji ujistil, že budou policejní pochybení vyšetřena a potrestána, k uklidnění protestů to ale rozhodně nepřispělo.

Zakrývání hlavy a ženské oblečení coby symbol ženské (ne)emancipace jsou nejen v Iránu už delší dobu bitevním polem, na kterém se promítají boje společnosti v moderních dějinách. Hidžáb (šátek zakrývající vlasy a krk) i čádor (dlouhý splývavý oděv zakrývající vlasy a tělo) jsou tradiční součástí íránské muslimské kultury.

V roce 1936 se staly politickými symboly a prozápadní íránský panovník Rezá Šáh Pahlaví je ve snaze o modernizaci země a opuštění zaostalých zvyků zakázal (stejně jako některé tradiční součásti mužského oděvu), „aby se nám lidé ze Západu nesmáli“. Tento zákaz byl tvrdě vynucován policií a pro zbožné ženy představoval zdroj ponížení; některé kvůli němu raději nevycházely z domu a jiné páchaly sebevraždy. Pro velkou část tradiční společnosti byl zákaz nepřijatelný. S příchodem nového šáha Muhammada Rezá Pahlavího se předpisy poněkud uvolnily, ale ve státní správě byla pro ženské zaměstnankyně pokrývka hlavy nepřípustná – a ženy, které ji nosily na veřejnosti, byly považovány za příslušnice zaostalých vrstev.

Není bez zajímavosti, že studia na Teheránské univerzitě se ženám otevřela už v roce 1935 a v roce 1963 (o osm let dřív než ve Švýcarsku) získaly ženy volební právo i právo zastávat veřejný úřad. Od šedesátých let pracovaly ženy v diplomatických službách, soudnictví a policii, v roce 1968 se úřadu zhostila první ministryně.

Po vítězství Iránské islámské revoluce v roce 1979 nazval nejvyšší íránský vůdce ajatolláh Chomejní čádor „vlajkou revoluce“ a zavedl jeho povinné nošení pro státní zaměstnankyně. Později se staly hidžáb a volné pytlovité oblečení ze zákona povinnými pro všechny ženy, včetně těch nemuslimských a cizinek.

Pro řadu běžných žen je ale předpis dlouhodobě nestravitelný a v souvislosti s rostoucími společenskými protesty proti autoritářskému teokratickému režimu na přelomu let 2017 a 2018 i jednou z potenciálních rozbušek neklidu. Stejně jako se režimu podařilo tvrdě potlačit pouliční nepokoje po celé zemi, rozhodl se rezolutně zasáhnout i vůči odmítačkám hidžábu.

V roce 2014 založila íránská novinářka a aktivistka Masíh Alínedžádová online platformu My Stealthy Freedom (Moje tajná svoboda), kam tisíce obyčejných íránských žen přispívaly svými snímky s nezakrytou hlavou. O tři roky později z této iniciativy vzniklo hnutí Bílé středy, které vyzývá muže i ženy, aby si na znamení podpory svobody oblékání každou středu oblékli nějaký bílý kus oděvu – šátek či náramek – a obrací se zejména na ženy, které sice rády nosí hidžáb, ale vadí jim, že by to ostatním mělo být nařízeno rozhodnutím. Bílou barvou vyjadřují svůj nesouhlas se státní politikou.

Azam Džangrávíová, jedna z žen, která byla za účast na demonstraci také zatčena a odsouzena ke třem letům žaláře, řekla: „I když jsem měla hrozný strach, musela jsem to udělat pro svou dceru, protože nechci, aby vyrůstala ve stejných podmínkách jako já.“ Bylo zjevné, že velká část společnosti má hidžábového zákona dost.

V roce 2018 bylo v souvislosti s protesty proti hidžábu zatčeno 39 žen (udávaná čísla pocházejí ze západních zdrojů, Masíh Alínedžádová udává čísla násobně vyšší – 3,6 milionu žen zatčených během jediného roku, z nichž 18 tisíc stanulo před soudem). Represe však nepřicházejí jen ze strany státního aparátu, ale i z okolí. Ženy, které dají nesouhlas s nošením hidžábu najevo, musejí čelit výhružkám politím kyselinou, znásilněním či jinou fyzickou újmou v prostředí sociálních sítí i reálného života.

Nasrín Sotúdehová, která celou řadu těchto žen coby advokátka zastupovala, se v atmosféře rostoucího napětí měla stát exemplárním případem. Pro mnoho Íránců, zejména žen, je národní hrdinkou; věnovala se lidskoprávním kauzám, zejména hrdelním zločinům mladistvých, ale i právům žen, politických aktivistů, novinářů a náboženských menšin. V červnu 2018 byla odsouzena k trestu drakonickému i na íránské poměry – 38 letům odnětí svobody a 148 ranám bičem.

Ženy v Íránu si sundávají hidžáby a pálí je, protože mají dost náboženského patriarchálního systému, který hidžáb vytvořil. Ve stejné chvíli si západní feministky hidžáb oblékají na znak solidarity s muslimskými ženami a „ženského sebeurčení“, a zcela tak přehlížejí fakt, že je pro skutečné oběti systémové misogynie takovým symbolem útlaku, že jsou kvůli němu ochotné riskovat život, svobodu i odloučení od rodin.

Ostatně celá švédská, takzvaná první feministická vláda na světě, se při své státní návštěvě Íránu v únoru 2017 oblékla do šátků. Ministryně obchodu Anne Linde, jedna ze tří švédských ministryň, která má na starosti „zahraniční feministickou politiku“, pak v šátku na hlavě a splývavém černém kabátu až na zem, podepsala s režimem, který mučí vězně, popravuje nezletilé a pronásleduje homosexuály, řadu obchodních smluv.

Zcela jednoznačně tak dávají íránským ženám (a nejen jim) najevo, že si svůj boj musejí vybojovat samy. Jasně to pojmenovala právě Masíh Alínedžádová, zakladatelka hnutí My Stealthy Freedom – nazvala západní političky, které v této praxi pokračují, pokryteckými a vyzvala je, aby praxi zpochybnily.

Kdo chce vidět, jak vypadá skutečný feminismus, ať si vezme příklad z perských, kurdských a arabských žen, které bojují proti náboženskému útlaku. Nikdo, kdo si říká feminista, nemůže mlčet ke smrti Mahsá Amíníové, mladé Kurdky zabité proto, že neměla hidžábem dostatečně zakrytou hlavu.