Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Stát se na 10 let ústavním soudcem v Brně je považováno za právnický Olymp. Jste jedním z 15 členů svébytné a mocné instituce stojící na pomezí práva a politiky. Sedíte v radě těch nejmoudřejších z národa, kteří dohlížejí na ústavnost a lidská práva a mohou politikům jasně ukázat, kam už ve svém vládnutí nesmějí zajít. Nad vámi už nikdo není. Jedině Bůh, pokud jste věřící.
Jenže o prestižní (a dobře placené) místo, zdá se, už brzy nebude mít nikdo zájem. Při procesu výběru kandidátů na ústavní soudce nově sledujeme fenomén, na který jsme doposud byli zvyklí jen z politiky. Tvrdé lustrování, vytahování detailů z profesního i soukromého života, přehrabování se v minulosti, často hluboké, a vyrábění morálního selhání z všedních skvrn života.
Takže až příště nějakému elitnímu právníkovi s respektovanou kariérou zavolají z prezidentské kanceláře s nabídkou kandidatury na ústavního soudce, nedivme se, pokud odmítne. „Ne, děkuju za nabídku, ale já jsem spokojený a nechci si o sobě číst, proč jsem se před 20 lety rozvedl, co jsem prohlásil v roce 1994 a kde dnes nejraději trávím víkendy.“
Aktuálně to ukazuje debata kolem Pavla Simona, ctihodného soudce Nejvyššího soudu, jehož prezident Petr Pavel navrhl na ústavního soudce. Zpochybňují se jeho verdikty v případu odškodnění chartisty, rozhodnutí v kauze H-System nebo také jeho záliba v čínském cvičení.
Je to další důkaz, jak moc to teď skřípe mezi Senátem a Hradem. Senátoři, kteří musejí vyslovit souhlas se jmenováním soudců navržených prezidentem, už hlavě státu, hradní kanceláři ani poradcům nedůvěřují. A tak každé jméno, které jim bude navrženo, podrobí lustraci.
Radost, že se najde nějaká ta kaňka, kterou má snad v životě úplně každý, pak ale může zastínit úsudek. Třeba Simonovi se vyčítá, že Ústavní soud mu zrušil některé rozsudky – zhruba jedno procento. To se ovšem stává úplně všem soudcům a vůbec to neznamená, že systematicky pošlapávají lidská práva nebo nemají úctu k ústavnosti. Jen se ve svých verdiktech drží platných zákonů, zatímco ústavní soudci se na věci mohu dívat z jakéhosi vyššího principu mravního.
Konkrétně Pavel Simon měl poškodit bývalého emigranta, když řekl, že zákon pro žalobu proti státu v dané věci stanovuje promlčecí lhůtu tři roky, zatímco on podal žalobu až po pěti letech. Ústavní soud, u kterého pak případ skončil, vytkl Simonovi, že měl více zohlednit všechny okolnosti.
Paradoxně větší potíží než rozsudky může být pro Simona ona záliba v čínském cvičení čchi-kung, jehož kurzy provozuje s manželkou. A kde například klientům radí, aby po čtyřicítce méně ejakulovali, neboť tím ztrácejí zbytečné množství životní energie. Samozřejmě je to trochu úsměvné. Ale sám Simon namítá, že jde o soukromou aktivitu a že i kandidát na ústavního soudce má právo na svobodu myšlení, přesvědčení a projevu.
V justici ale platí jedna obecná zásada, často zdůrazňovaná v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen vykonávána, ale musí se i jevit, že takovou je. Jinými slovy, na lidi v justici se kladou vyšší nároky, takže nestačí, když jako státní zástupce geniálně žalujete nebo jako soudce prozíravě soudíte. Zároveň se ještě musíte ve svém veřejném vystupování chovat tak, že vám rozumí i laická veřejnost a máte u ní autoritu.
Pavel Simon není prvním z kandidátů na ústavní soudce navržených Petrem Pavlem, jehož senátoři tak detailně zkoumají. Skoro na každém něco vadilo, nikdo nebyl ideální. Josef Baxa byl mocichtivý, Jan Wintr moc progresivní, Daniela Zemanová příliš submisivní vůči Baxovi. Kateřina Ronovská byla nástrojem financiérů kampaně prezidenta Pavla, Veronika Křesťanová zas působila ve špatné advokátní kanceláři.
Senátoři jistě musejí a mají probírat a zkoumat prezidentem navržená jména ústavních soudců. Ostatně je to jedna z jejich nejsilnějších pravomocí, také si ji chtějí náležitě užít. Je důležité, aby se na Ústavní soud nedostali pochybní jedinci. V minulosti se navíc proces výběru ústavních soudců podceňoval a nic moc se neřešilo. Takže teď vlastně hledáme tu správnou míru nároků na kandidáta. Jaké jsou jeho bonusy, malusy, jaká provinění – a hlavně jakou váhu to vše má při rozhodování mít.
Po patálii s kandidátem Robertem Fremrem a zatajení části jeho předlistopadové minulosti senátoři automaticky Hradu nedůvěřují. Chce-li se někdo stát v právním státě fakticky polobohem, musí logicky s lustrací svého života počítat. Je ale zjevné, že se to nesmí při hledání a interpretaci „skvrn“ přehánět. Andělé neexistují. Kdo nebo co bude vadit příště? Akademiky nechceme, protože mají málo praxe. Aktivisty nechceme, protože chtějí udělat z Ústavního soudu ještě mocnější orgán upozaďující ostatní. Formalisty už vůbec nechceme, protože ostatním ponechají moc prostoru.
Kdo tedy zbývá do brněnské rady moudrých? Jak na sociální síti X vtipně poznamenal kolega Petr Honzejk, dospěli jsme do situace, kdy se v Česku ústavním soudcem může stát jen kombinace krále Šalomouna a Mirka Dušína.
