Článek
Když v lednu 2021 Miroslav Kalousek složil poslanecký mandát a po 22 letech opustil vrcholnou politiku, bylo jasné, že to není napořád. Jinak by to nebyl Miroslav Kalousek. Nejasné bylo jen to, kdy a jak se bude chtít ten protřelý lišák vrátit.
Teď už to víme. Minulý týden oznámil, že se hodlá ucházet o kandidaturu do evropských voleb, které se konají v příštím roce. V TOP 09 dostal řadu nominací z regionů, což je prý „masivní projev důvěry, který nelze odmítnout“.
Miroslav Kalousek, jemuž bude příští měsíc 63 let, je člověk, který bez politiky nedokáže žít. Je pro něj vším. Vidíme to na sociální síti X, kde několikrát denně glosuje politické dění.
Zvažovaných cest ke Kalouskovu návratu bylo víc. Sám dokonce přemýšlel o kandidatuře v prezidentských volbách. Nebo dostal nabídku usilovat o post senátora v Praze 2. Z obojího sešlo. Nejspíš sám pochopil, že není úplně ideálním politikem pro dvoukolové volby, kde se ve finále volí takzvaně menší zlo.
Kalousek je jiný typ. Většina lidí ho nesnáší, vidí v něm ďábla, všehoschopného a arogantního. A zbytek, malá skupina, ho oddaně zbožňuje, neboť ho považuje za kompetentního, odvážného a navíc vtipného politika. Neexistuje snad člověk, který by na něj neměl jeden z těchto krajních názorů. Kalousek nikoho nenechává chladným.
Pro tak vyhraněnou osobnost se zdají být ideální volby do unijního parlamentu, které jsou jednokolové, chodí k nim necelých 30 procent voličů a celá země je jedním společným obvodem. Mazaný politický stratég to ví. Zároveň si je vědom, jak svým strohým oznámením, že chce jít do eurovoleb, nechal vybuchnout dynamit.
Je až překvapivé, jakou sílu pořád má. Dokonce takovou, že ještě může zbořit křehký záměr vládní koalice Spolu jít i do evropských voleb společně. Kalousek svým plánem naštval úplně všechny – topku, občanské demokraty i lidovce.
Nejvíc asi šéfku TOP 09 Markétu Pekarovou Adamovou, která má s „otcem zakladatelem“ dost vyhrocené vztahy. Bude se jistě snažit zabránit, aby širší vedení strany Kalouskovu nominaci schválilo. Vadí jí, jak opakovaně kritizuje vládu kvůli slabému konsolidačnímu úsilí nebo se veřejně posmívá vládní propagandě.
V KDU-ČSL zase říkají, že Kalouskova přítomnost na kandidátce Spolu by udělala „větší škodu než užitek“. Přeloženo: Lidovcům například vadí, jak zesměšňoval kompetenci některých jejich ministrů. A navíc mnozí mu dodnes neodpustili způsob, jakým lidovou stranu opustil a založil si TOP 09.
Zaskočená je také ODS, jejíž konzervativní lídr Alexandr Vondra už dnes trpí sdílením kandidátky s progresivním Luďkem Niedermayerem z TOP 09. Občanští demokraté se obávají, že pokud by topka na kandidátku dodala oba své bývalé předsedy – kromě Kalouska ještě Jiřího Pospíšila –, stanou se z nich „skokani“. Voliči je začnou kroužkovat, takže díky preferenčním hlasům mohou získat křeslo v europarlamentu na úkor ODS.
Miroslav Kalousek dobře ví, že tyhle emoce a obavy vyvolává a že je pro mnoho kolegů pořád nepřijatelný. Ostatně byl to on sám, kdo navrhoval už v roce 2016, že pokud by se pravicové strany dokázaly spojit, on součástí takové sestavy nemusí být. Vznik koalice Spolu se povedl až na podzim 2020, ovšem důležitou podmínkou bylo ujištění: Kalousek už nebude ve sněmovních volbách kandidovat.
Dalo by se tedy říct, že stejně jako Miroslav Kalousek kdysi umožnil vznik koalice Spolu, dnes ji může naopak rozklížit. Samozřejmě není prvním ani posledním bývalým předsedou politické strany, jehož to v politické penzi nebaví a po čase se pokouší o návrat. Ať už úspěšně, či nikoliv, zaručeně to vždy znamená konflikt s vlastní partají.
Klíčová otázka zní, jestli je dnes pro Miroslava Kalouska v politice místo a zda je po něm poptávka? Nebo zda už je pro voliče politikem z jiné éry, dinosaurem, o nějž mladší generace nestojí?
On sám je přesvědčen, že pořád ještě má co říct. Má nepřenositelnou zkušenost i instinkty předsedy dvou politických stran (KDU-ČSL a TOP 09) a také ministra financí ve dvou vládách v krizových časech (Topolánkův a Nečasův kabinet).
Jistý „schwarzenberský“ nadhled by dnešním lídrům koalice Spolu slušel – a mohli by Kalouskovi evropskou kandidaturu umožnit. Minimálně by to znamenalo přerušení ošklivé české tradice, kdy jsou zasloužilí předsedové politických stran svými nástupci zadupáni do země. Místo toho, aby dostali pomyslnou trafiku a jejich zkušenosti se ještě nějak využily.
V opačném případě Spolu riskuje, že si z Kalouska vyrobí novou konkurenci. Podle sociologů dnes existuje asi 600 tisíc zklamaných vládních voličů (každý čtvrtý z původních), kteří se poohlížejí po nové pravicové alternativě. Sám Kalousek tyto výzkumy glosuje slovy, že politický trh funguje jako každý jiný – existuje-li silná poptávka, dřív nebo později se objeví i nabídka.
A určitě také ví, že jen on sám takovou nabídkou není. Potřeboval by k sobě zase nějakého Karla Schwarzenberga, aby si mohl založit nové eseróčko – SRO, Stranu rozpočtové odpovědnosti.
