Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tenis je dlouhé roky suverénně nejúspěšnější český sport. Globální úspěchy českých tenistek – a v posledních letech konečně i tenistů – se s žádným jiným sportem nedají srovnávat.
To, že mezi světovou konkurencí září třeba horolezec Adam Ondra, rychlobruslařka Martina Sáblíková, basketbalista Tomáš Satoranský nebo lyžařka Ester Ledecká, je spíš náhoda. Nebo lépe řečeno výsledek talentu a píle jednotlivců. Není to zásluha žádného propracovaného systému výchovy dětí a mládeže.
V případě tenisu o náhodu jít nemůže. Evidentně docela dobře funguje celý systém, jinak by do Česka nejezdili experti a novináři z celého světa zkoumat a zjišťovat, jak to tady sakra děláme, že jsme tak dobří. Jak je možné, že tak malá země má devět žen v nejlepší světové stovce (víc mají jen USA)? A kde pořád bereme ty nové a nové hvězdy?
My v Česku si teď ale musíme klást jiné otázky. Jak vůbec mohl tolik oceňovaný systém fungovat, když v jeho čele stál nekonečné čtvrtstoletí Ivo Kaderka? Bylo to snad jemu navzdory a jen díky nadšení dětí, trenérů, rodičů a lidí v klubech? Všechny ty opakované triumfy, Fed Cupy, Davis Cupy, Wimbledony… to nemohla být jen náhoda a štěstí.
Připomeňme, co se stalo: Šéf Českého tenisového svazu Kaderka je společně s dalšími čtyřmi kolegy stíhaný za podvody s dotacemi. Minulý týden dokonce skončil ve vazbě, aby nemohl ovlivňovat svědky. Jednoduše řečeno, podle policie rozkrádali peníze z Národní sportovní agentury poskytnuté například na pořádání turnajů nebo výchovu dětí.
Informace způsobila větší překvapení v zahraničí než doma. Ivo Kaderka je od roku 2020 rovněž prezidentem evropské federace Tennis Europe. Ano, natolik si ho Němci, Francouzi, Španělé nebo Italové před čtyřmi roky považovali, dokázal je okouzlit jako schopný manažer.
Pro české tenisové prostředí to zase takový šok není. Šedesátiletý Kaderka byl mezi tenisty extrémně neoblíbený. Veřejně s ním válčily i největší legendy tohoto sportu jako Martina Navrátilová, Radek Štěpánek nebo Jan Kodeš. Vyčítali mu, že se chová jako mafián a hulvát s nekonečnou arogancí. Sebevědomý Kaderka si z toho nikdy nic nedělal.
Jeho panování je krásným dokladem tvrzení, že každá funkce na světě by měla být na dobu určitou. Jakmile je člověk, zvlášť bez morální integrity, v nějaké vysoké pozici víc než řekněme deset let, vleze mu to do hlavy. Lidově řečeno - zblbne.
V roce 1998, když si ho jiný tenisový boss Miroslav Černošek vybral a prosadil do čela svazu, byl Ivo Kaderka jen sebevědomý. Po rekordních 25 letech v čele tenisu si už připadal bohorovný, neomylný, nedotknutelný. Jakoukoli kritiku bral jako útok, který musel nemilosrdně potrestat. Choval se jako car, jemuž český tenis patří. Vystupoval, jako by rozdával svoje peníze, nikoliv přerozděloval státní dotace.
Postupně a nenápadně „po putinovsku“ měnil stanovy svazu, až se stal v podstatě neodvolatelným doživotním vládcem. Stíhání mu teď tenhle plán překazilo. Tenisové prostředí se jeho diktatuře postupně přizpůsobilo. V každém klubu, kde se jednalo o investicích a dotacích, padla vždy úvodem ta nejdůležitější otázka: Jak to máte s Kaderkou? Peníze dostávali ti loajální, oponenti ostrouhali.
Přesto i ty nejzarytější Kaderkovy kritiky, kteří o něm neměli žádné iluze, zaskočil rozsah a forma dotační aféry. To, že bude suverénně čachrovat rovnou s desítkami milionů korun. A také to, že mazaný lišák bude odklánět peníze nepříliš sofistikovaně, devadesátkovým rozepisováním majetků a kšeftů na příbuzné.
Ivo Kaderka byl asi přesvědčený, že velké úspěchy českého tenisu legitimizují jeho chování. Kdykoli v médích dostával nepříjemné dotazy, vlastně tím argumentoval. Začal vypočítávat poháry a umístění hráček na žebříku. Zařídil jsem velké věci, jak můžete mít drzost mi vůbec něco vyčítat?
A zařídil to opravdu Ivo Kaderka? Některá jeho systémová rozhodnutí byla určitě správná. Třeba koncentrace talentů do středisek s nejlepším zázemím. Nebo pravidelné pořádání několika menších mezinárodních turnajů v žákovských kategoriích namísto jednoho velkého, aby rodiče nemuseli vozit děti po celé Evropě.
Dnes jen víme, že to všechno mohlo být daleko levnější, bez ulitých dotací a hlavně bez atmosféry strachu.
