Článek
Volby přinesly Slovensku návrat Roberta Fica. V Česku, což je jen nepřímý a méně důležitý efekt, přinesly satisfakci Andreji Babišovi, poraženému z minulých parlamentních a prezidentských voleb. Babišovo last minute video, ve kterém na břehu Dunaje nevybíravě zajel do Progresivního Slovenska, sotva nějak moc prospělo Ficovi – byla to hlavně součást Babišovy české kampaně. Jako by si sem jen odskočil z nějakého „projevu“ typu „Piráti vám nastěhují na chalupu migranty“.
Babiš a Fico jsou z jednoho těsta. Že ten druhý si říká sociální demokrat, na tom nic nemění.
A teď už jen k podstatě věci: Slovensku.
Volby uzavřely politickou kapitolu, která začala po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové v roce 2018. Vlna hněvu nad poměry, za které nesl hlavní odpovědnost právě Robert Fico a jeho síť, se nakonec promítla do volebních výsledků spíš rozpačitě. Nejvíc zvolením prezidentky Zuzany Čaputové. Kdežto výhra provokatéra Igora Matoviče – název jeho partaje Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti zní jako červená kontrolka populismu – v roce 2020 předznamenala politickou nestabilitu, nebo přímo chaos.
Tato situace, a také neklidná doba poznamenaná pocitem nejistoty i stále rychlejším zapomínáním, byla pro Fica výhodná. Pro Fica jako pro šéfa opoziční strany, jako pro tzv. silného vůdce, který prý nastolí pořádek, i jako pro toho, na jehož minulost se lehce zapomíná. Ačkoli vyšetřování řady kauz, se kterými nejspíš má co do činění, pokračuje.
S tím, že „Slovensko potřebuje silného a rázného autoritářského lídra i za cenu, že by se pohyboval na hranici demokratických principů“, souhlasilo v průzkumu 58 procent dotázaných, mezi voliči Směru to byly čtyři pětiny. Otázka sice balancovala na hraně manipulace, ale i tak – koho si asi tak pod tím popisem respondenti představili? Nejspíš Fica.
Kampaň Směru i s tímto vědomím přitápěla pod rozdělenou společností – strašení skrze kulturní války a neziskovky, stejně jako „už ani jeden náboj na Ukrajinu“ byly její neodmyslitelnou součástí. Slovo „liberální“ se etablovalo jako nadávka.
Výsledek? 23procentní volební vítězství je sice relativně bezpečné (Progresivní Slovensko dostalo 18 procent), ale ani náhodou dominantní. I vzhledem k tomu, jak výhodné byly pro Směr slovenské předvolební karty. Říkat, že „Směr ovládl“, nebo dokonce „jasně ovládl slovenské volby“, je nepřesné.
Směr vyhrál – a ke svému štěstí přitom nevyluxoval potenciální koaliční partnery, Hlas-SD a Slovenskou národní stranu, se kterými má dohromady nadpoloviční parlamentní většinu. Zatímco, a to patří k těm nejlepším zprávám z voleb, fašistická strana Republika se do parlamentu těsně nedostala a hlasy pro ni propadly.
Mimochodem, česká koalice Spolu, jejíž vítězství také provázely pro ni šťastné výsledky jiných stran, získala předloni o čtyři procentní body víc než Směr.
Reportáž z volební noci v Bratislavě:
Slovenská volební čísla jsou ilustrací poměrného volebního systému. Říkají politikům: Jste odsouzeni ke spolupráci, vláda jedné strany nebo dokonce jednoho člověka nepřipadá v úvahu.
Jistě, možné je i to, že se potenciální koalice „slije“ do vlády jednoho muže a Robert Fico zkusí „válcovat“ zemi v Orbánově stylu. Ale sám na to, jak on, tak Směr, rozhodně nemá. Orbánův Fidesz vyhrával v posledních dvaceti letech pokaždé nejméně se 40 procenty hlasů. Jestli to Fico zkusí jako Orbán, tedy například bezohledným podmaněním institucí a médií, Slovensko „pukne“ – ať už si pod tím slovem představíte cokoli.
Špatnou zprávou je výsledek voleb pro Ukrajinu. Na západní hranici válkou zkoušené země se k moci blíží vláda, od které se místo zásadových demokratických postojů dá čekat v lepším případě nemravné lavírování, v horším ještě nemravnější proruský appeasement. Že mezinárodní vliv Slovenska není tak velký, aby to západní alianci muselo oslabit, je slabá útěcha.
Pokud jde o Ukrajinu, rétorika premiéra Fica asi nebude od rétoriky premiéra Orbána zas tak moc k rozeznání. Česko, Polsko – Maďarsko, Slovensko. Na jednání Visegrádské čtyřky rovnou připravte dva stoly po dvou.
