Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
O konsolidačním balíčku, který postupně začne platit v příštím roce, už se toho hodně řeklo a napsalo a určitě se toho ještě hodně řekne a napíše. Nezřídka nelichotivého, protože některé nedotaženosti a nevyužité příležitosti bijí do očí.
V souvislosti se zprávami o tom, jak prudce během letošního roku narostl zájem o luxusní automobily, se ovšem sluší připomenout i jedno dílčí opatření, které je v balíčku zcela správně. A které, ač je jeho rozpočtový přínos spíše zanedbatelný a bude mít delší náběh, vnáší do českého daňového systému tolik potřebný prvek rozumu.
Dosud totiž platilo, že pokud si podnikatel kupuje osobní automobil za účelem podnikání (což lze s ohledem na praxi přeložit jako „kdykoli si jakýkoli podnikatel kupuje jakýkoli automobil“), může si jeho pořizovací cenu zanést do nákladů, tedy o ni snížit svůj zisk, a tudíž také daňový základ. A to zcela bez ohledu na to, o jaké auto se jedná – a jak je drahé.
Jinými slovy – dosud platilo, že pokud se vaší firmě dařilo a vy jste se dejme tomu rozhodli cestovat na oblíbenou švýcarskou sjezdovku v novém Lamboghini Urus za osm milionů korun, tak jste si to auto koupili takzvaně „na firmu“. A osm milionů jste vykázali jako náklad na podnikání – protože nějak přece za zákazníky jezdit musíte – a snížili si o ně daňový základ. Takže daňová povinnost byla rázem o 1,5 milionu korun nižší.
Stát od vás tedy vybral na dani o 1,5 milionu méně, než kdybyste si lambo nekoupili. Což je taková prima dotace či sleva, na kterou prostý bohatý zaměstnanec nemá šanci dosáhnout. A na kterou se v důsledku bohatému podnikateli skládají všichni daňoví poplatníci. Samozřejmě včetně těch, kteří si urus nikdy nebudou moci dovolit, i kdyby po něm náhodou kvůli náhlé ztrátě vkusu nebo zraku zatoužili.
Konsolidační balíček zavádí na auta zanesená do nákladů na podnikání cenový strop ve výši „prvních dvou milionů korun z kupní ceny vozu“. Úspěšný podnikatel si tedy nadále bude moci pořídit statusový koráb luxusní značky, nicméně v popisovaném případě odečte ze zisku jen dva miliony. Zbylých šest bude muset normálně zdanit jako svůj podnikatelský zisk. „Dotace“ se tím smrskne na 380 tisíc.
Je to všestranně rozumné opatření.
Na jedné straně není důvod bránit podnikatelům, aby nákup auta vykazovali jako náklad na své podnikání – to je naopak zcela správné. Rozlišovat, které auto s podnikáním skutečně souvisí a které už je jen prostředkem osobní potěchy a daňové optimalizace, by jistě šlo – Němci to tak dělají. Ale bylo by to administrativně náročné a v českých poměrech náchylné ke hledání různých kliček.
Na druhé straně situace, kdy se daňovému zvýhodnění – navíc omezenému jen na podnikající osoby – těší i superdrahá supersportovní nebo superluxusní auta, je prostě absurdní. Změna nijak neomezí právo jedince dávat svůj status či záliby najevo vlastnictvím libovolného vozu. Jen to bude řadový daňový poplatník dotovat méně než dosud. Je vlastně trochu padlé na hlavu, že je něco takového potřeba vůbec psát a že tu žádný nákladový limit na podnikatelský osobní vůz celých 15 let neexistoval (před rokem 2007 ano).
Cesta nastavení stropu, do nějž se pohodlně vejde drtivá většina skutečně „firemních“ osobních aut a který i u velmi drahých vozů za čtyři miliony korun umožňuje „odečíst“ polovinu jejich ceny, se jeví jako zcela adekvátní. Prodejci luxusních značek vyjadřují obavy, jak budou po změně daňových podmínek vypadat bankéři, kteří na schůzku s klientem přijedou ve Fiatu Cinquecento. Pro uklidnění jejich i případných vyděšených bankéřů uveďme, že mezi ojetou pandou (cinquecento jsem nahonem nenašel) za 45 tisíc korun a autem za dva miliony existuje docela široký prostor s pestrou nabídkou nových i zánovních vozů.
Česko si s daňovou legislativou kolem aut užilo historicky své. Slavné je období mezi lety 2004 a 2009, kdy mohli podnikatelé žádat o vrácení DPH za takzvaná vozidla kategorie N1, zjednodušeně malé náklaďáky. Aby se vozidlo dostalo do této kategorie, muselo mít pevnou přepážku mezi prostory pro náklad a pro pasažéry. V důsledku této právní úpravy možná dodnes někde po bazarech najdete (tehdy oblíbené) Porsche Cayenne i různé sportovní vozy se zcela nesmyslně namontovanou mříží mezi zavazadlovým prostorem a sedadly. S dubnem roku 2009 tato absurdita naštěstí skončila.
Neomezený odečet podnikatelského auta je ale druhý extrém. Bezhlavě ze státního přispívat na cokoli, v čem se komukoli (podnikajícímu) zrovna zachce jezdit, je také zjevná hloupost.
Cenový strop na daňový odečet auta není z hlediska vlády v principu zrovna „pravicové“ opatření. Změna sama do jisté míry postihne ty bohatší, však jí také do konsolidačního balíčku nacpali Piráti. Je to ale závan zdravého rozumu, který je jinak v českém daňovém systému velmi vzácný.
