Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Žije dost pamětníků osmdesátek, šedivé doby bez perspektiv, tak si dovolím ji připomenout.
Zhroucení komunismu v Československu bylo víc důsledkem vnějších okolností. Důsledkem pádu Berlínské zdi, důsledkem technologické a civilizační převahy Západu, i Gorbačovovy perestrojky. Mělo ale i svoje vnitřní příčiny. Zejména neochotu vládnoucí komunistické strany a jejích papalášů přijmout skutečný stav a vývoj společnosti. Od devastujících omezení lidských práv a zavírání disidentů za jakoukoli kritiku přes degeneraci životního prostředí zaostalým průmyslem a energetikou, s tragickými důsledky pro zdravotní stav a úmrtnost obyvatelstva a chudobu v průmyslových regionech. Až k hlubokému zaostání ve vzdělanosti a znalostech a kompetencích české i slovenské společnosti.
Zakazování svobodného kumštu a intelektuální a myšlenkové tvořivosti ve všech oborech, potlačování jakéhokoli vzdoru vůči poměrům, vše bylo kryto stupidní propagandou popírající zaostávání, včetně srovnání se západními „konkurenty“ reálného socialismu. Vyznávání orientální třídní nenávisti a závisti vůči jakékoli odlišnosti nebo odchylce. Postižené, invalidní i zaostalé děti v pomocných školách, bez jakékoli snahy o jejich vřazení do společnosti. Převládající tvrzení, že pravdu máme my a naše poměry jsou ty zdravé a historicky správné, zatímco ty západní úpadkové zdegenerovaly, hnalo všechny moje tehdejší přátele k poslechu Hlasu Ameriky, komentářům Škvoreckého, Medka nebo Vaculíka. A také k utápění zoufalství fernetem, mysliveckou nebo tuzemským rumem.
Osmdesátky, to byla frustrující doba zapírání reality stále citelnější a neodvratné zaostalosti a buranství, v důsledku ničení kritického myšlení a poznání. A v důsledku neochoty vládnoucích vzít na vědomí data a fakta o stavu věcí a vzdalujícím se civilizovaném světě.
Něco z té atmosféry mi připomněly poslední týdny konfliktního, iracionálního a často destruktivního jednání v obou komorách Parlamentu. Přitom se projednávaly důležité legislativní změny související se zhoršující se institucionální kvalitou života české společnosti. Úpadek veřejných financí a důchodů stíhaných dluhy a inflací. Ostudná přítomnost násilí v životě české společnosti, od domácího a sexuálního na ženách a dětech až po tragédii z nezvládnuté legislativní regulace střelných zbraní. Blokování demokratického, mezinárodně samozřejmého, ale dlouho omezovaného práva občanů žít a volit ve svobodných poměrech kdekoli po světě. A vzácně se v těchto agendách „vyznamenávala“ opozice i koalice.
Paralelou s osmdesátými lety a komunistickými papaláši přitom nebyla jen snaha politických a ústavních špiček blokovat žádoucí změny reflektující civilizovaný mezinárodní standard i dynamiku české společnosti. Ale také neschopnost věcem porozumět, jejich popírání, natož ochota je vůbec pochopit. Pobuřující byl způsob, jakým demokratické, ale rétorikou již papalášské elity konají: vědomými výmysly, orientálními dezinformacemi, účelovým lhaním a popíráním fakt i domácí a mezinárodní zkušenosti. A opět za cenu citelné stagnace společnosti i státu. Ale coby, po nás potopa, budou volby. Je to tedy tak, že perspektiva voleb tlačí část našich elit opět k neobolševickým způsobům? Nebo již také chytáme středoevropskou sněť východního populismu?
Co by možná mělo být řečeno jako varování v paralele s 80. lety, je toto:
- Produktem bolševické demagogické politiky bylo hluboké zaostání Československa, na které dnes kulturně doplácíme nuzným standardem politiky a politiků, v Česku i na Slovensku. A nelepšíme se – odborně jsme přestali se Západem konvergovat. Včetně stále reálnější hrozby nástupu vlády populistických barbarů.
- Shození komunismu a papalášských bolševiků provázel masivní rozpor mezi prolhanou ideologickou politikou popírající fakta a akademickými i kulturními elitami, které se nakonec ofenzivně přiklonily na stranu disentu a protikomunistických organizací. Na několik let jsme orientální poměry překonávali schopností otevřené věcné politiky a západně konvergovali. Nyní opět zažíváme recidivu stagnace.
- Výsledkem ideologické ignorance byla úplná diskreditace tehdejšího systému a jeho odchod do propadliště dějin. Doufejme, že tentokrát by tam zmizeli jen lidé a populistické nebo ideologicky konzervativní strany. Nikoli demokratický systém.
Může se ale objevit i větší, například východní orientální hrozba, a riziko zničení pro demokracii jako takovou. Možná je tedy na místě opět vzbudit Blanické rytíře, ať sedlají. Nebo mít alespoň štěstí, že když vás někdo nezastřelí, budete jen provizorně a hloupě obelháváni.
Bylo by ale lepší, kdyby se česká politika vrátila z ideologické slepé uličky zpět na cestu respektu k realitě společnosti, k jejímu poznávání a ke schopnosti se učit. To je cesta konvergence. Jiná není. Namísto šalamounského pocitu … své neomylnosti. Jisté ale je, že samovolně to zřejmě nepůjde. Nebudou-li sedlat Blaničtí rytíři, budeme muset – Masarykovými slovy – znovu sedlat my, demokraté a zastánci pravdivého pohledu na stav věcí.
