Článek
Jen stěží lze vyčítat Vítu Rakušanovi, toho času prvnímu místopředsedovi vlády, ministru vnitra a předsedovi druhé nejsilnější vládní strany, že chce vyrazit za občany, setkat se s nimi tváří v tvář a vyslechnout jejich názory či kritiku.
Takový záměr je naopak chvályhodný. I když lze namítnout, že na něco takového by si měl politik dělat čas průběžně, nikoli to s pompou oznamovat po dvou letech vládnutí, ještě navíc úplně náhodou v okamžiku, kdy se blíží několikery volby.
Řeč je o propagačním videu Víta Rakušana, který již nadále odmítá „hrát při zdi“ a „přistupovat na kompromisy“, zatímco naopak chce „přitvrdit“ a „důrazně dělat jenom to, co je správné“. A o tom všem chce občany – a to je vůbec nejpodivnější – přesvědčovat na „debatách bez cenzury“.
V kontextu blížících se voleb lze na Rakušanově iniciativě pochopit skoro všechno – snahu převzít iniciativu, zviditelnit se, vymezit se, cosi vysvětlit. Ale práci se supercitlivým pojmem „cenzura“ tedy opravdu ne. Chce nám ministr vnitra naznačit, že uplynulé dva roky působení kabinetu Petra Fialy byly z hlediska komunikace s občany zatíženy cenzurou, která se nyní, když vicepremiér vyráží diskutovat do Karviné, ruší?
S pojmem „cenzura“, podobně jako s pojmem „totalita“, by se mělo zacházet opatrně. Nesou silný, jednoznačný, bolestivou historií utvářený význam. Jejich nadužívání a zneužívání k pouhému bezprostřednímu upoutání pozornosti tento význam oslabuje a onu historickou bolest znevažuje.
Rakušanovo vysvětlení, že chtěl v názvu debat tematizovat to, co mu mnozí kritici předhazují, je slabé jak čaj. Stejně dobře by mohl hlásat, že až poletí na příští zahraniční návštěvu, nevytrousí cestou ani trochu chemtrails. Bylo by to vtipné? Úderné? Nebo jen nebetyčně hloupé a zbytečné?
Šéf STAN a jeho PR tým se zjevně rozhodli pracovat s pojmem „cenzura“ jen proto, že zkrátka zazvoní, upoutá, přitáhne. Je to navlas stejná strategie, jako když se Andrej Babiš ohání „novou totalitou“ – sice tady nic takového ani náznakem neexistuje, ale jak to, panečku, zní!
Rakušanův úlet je o to horší, že se sešel se dvěma jinak nesouvisejícími událostmi. Jednou je výročí sebeupálení Jana Palacha. Jak známo, hned prvním požadavkem „Pochodní“ dle Palachova dopisu z ledna 1969 bylo „okamžité zrušení cenzury“. Ta tehdy skutečně existovala, pracovala a drtila do té míry, že hnala přemýšlející lidi do krajnosti, do ilegality, k absolutním osobním obětem. Že dnes nejsme ani poblíž hrůzám počínající normalizace, ví Rakušan stejně dobře jako všichni. Přesto z videa na občany pomrkává s tím, že jeho debaty budou „bez cenzury“.
Druhou událostí, která dala Rakušanově rebelii spíše komický nádech, bylo rozhodnutí Ústavního soudu odmítnout stížnost na zablokování několika desítek webů v období těsně po ruské invazi na Ukrajinu. Připomeňme, že těsně po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu sdružení CZ.NIC a NIX.cz vypnula na několik týdnů několik proruských webů v čele s Aeronetem. Správci domén to učinili poté, co je k tomu svým usnesením vyzvala vláda - byť šlo o výzvu neformální, bez právní síly a vymahatelnosti.
Soudy nakonec rozhodly, že tento krok byl v pořádku. Přesto šlo o velmi sporné jednání (ve velmi složité době), během nějž se Fialův kabinet skutečně ocitl alespoň na dohled naplnění pojmu cenzura. Všechny ostatní aktivity (od kampaní Centra proti hybridním hrozbám přes nápady někdejšího vládního mediálního zmocněnce po zpackané pojímání vládní strategické komunikace), za něž vláda od kritiků sklízela poznámky o cenzuře, neměly s cenzurou nic společného.
Cenzura v Česku není, politikům i dalším veřejným činitelům se může nadávat dost svobodně za využití celé škály různých komunikačních kanálů, což patrně Rakušan pozná i během svých debat. Kritika vlády je přípustná, žádoucí a častá. Výměna názorů bývá mnohdy nevkusná, leč funguje a běží. Mediální nabídka je široká, redakce svobodné a pestré.
Mávat v takové situaci praporem cenzury či bojem proti cenzuře či debatami bez cenzury je od demokratického politika nezodpovědné a hloupé. Od ministra vnitra obzvlášť.
