Článek
Uplynulo pár dní a je jasné, že Izraelci zaplatí za svoje sobotní zaspání obrovskou cenu. Možná budou muset výměnou za osvobození zhruba stovky unesených propustit půldruhý tisíc vězněných Palestinců, z nichž se mnozí provinili teroristickými činy s vyloženě odpornou sadistickou příchutí. Ani to ale třeba nebude stačit a Hamásu se podaří vyhandlovat, že Izraelci nyní nepřistoupí k pozemní invazi do Gazy či zmrazí stavby osad na Západním břehu.
Palestinští radikálové dobře vědí, že Izrael odvozuje ideu své státnosti také ze zkušenosti holokaustu. Záchrana každého občana je pro něj prioritou tak absolutní, že to nakonec i my ostatní ve světě někdy dost těžko chápeme. V roce 2011 byl Izrael ochoten vyměnit neuvěřitelných 1027 palestinských vězňů za jediného uneseného vojáka Gilada Shalita. V roce 1976 Izraelci tuze riskantním výsadkem v ugandském Entebbe osvobodili přes sto lidí z uneseného letadla.
V sobotu chtěli teroristé z Gazy nejen Izraelce vraždit, ale hlavně unášet. A nyní budou s chutí třeba i několik let šponovat cenu za propuštění zajatců. Nebo jinak – lidem z Hamásu je sice jasné, že se momentálně dočkají drtivé odvety, ta však nebude navzdory siláckým řečem, které teď zaznívají v Izraeli i ve světě, tak ničivá, jak by být mohla. Prostě proto, že židovský stát nebude chtít zajatce ohrozit. Izrael přežije. Oni, teroristé, ale přežijí také. Blízký východ se nezmění.
Jen jedna věc už nebude jako dřív. Pocit jistoty mezi Izraelci, že mohou žít, vychovávat rodinu, věnovat se práci, chodit za zábavou a nestrachovat se každý den o holý život. Pocit, že jejich země není jen jednou velkou vojenskou základnou, ale také třeba technologickou velmocí, která láká studenty z celého světa k pobytu. Že izraelské tajné služby vidí a slyší vše. A že umí zasáhnout všude a zabít kohokoli, kdo spřádá plány na ohrožení bezpečnosti jejich státu.
Stačí připomenout likvidaci zakladatele vojenského křídla Hamásu Mahmúda Mabhúha v dubajském hotelu v roce 2010. Nebo o deset let později spektakulární atentát na generála íránských revolučních gard Mohsena Fachrízádeha, jenž se staral o íránský jaderný program. Fachrízádeha na ulici zastřelil zbraňový systém ovládaný na dálku.
Izraelci se zkrátka mohli postupně utvrzovat v přesvědčení, že už nikdy nemůže dojít k nové jomkippurské válce. Tehdy v roce 1973 jejich tajné služby ostudně nezafungovaly a země byla na chvíli vydána napospas nečekanému, přitom ale dlouho připravovanému útoku ze strany Egypta a Sýrie.
Všechny tyhe jistoty se teď zhroutily. Nejenže měla sobota opět potupný jomkippurský charakter, protože země zprvu jen bezmocně přihlížela útoku vedenému ze země, ze vzduchu i z moře. Ale navíc vše evokovalo holokaustové scény, lidé hynuli na ulicích, zachraňovali se ve sklepeních, byli naháněni jako zvěř, marně volali o pomoc. Izrael selhal v tom, na čem mu záleží nejvíc.
Dost lidí v Izraeli to smete ze scény. Dost možná i samotného premiéra Benjamina Netanjahua, stejně jako se to stalo mnohým čelným postavám izraelského establishmentu po jomkipurské válce. Vyvstanou dvě otázky. Jestli Netanjahuovo trvání na justiční reformě i přes obrovský společenský odpor neodvádělo pozornost jinam, než kam měla být upřena. A jak vlastně země nakládala s varováními spřátelených špionážních služeb, zejména těch egyptských, že se v Gaze chystá něco neobvyklého. Čili kdo se rozhodl ta varování ignorovat.
Ale hlavně - co teď? Okupovaný Západní břeh Jordánu obývá 2,6 milionu Palestinců. V Gaze jich na stísněném prostoru také žijí více než dva miliony. Od kolapsu dohod z Osla před čtvrt stoletím se mezi Izraelci prosadil názor, že bude nejlepší ty lidi ignorovat. Politici místo toho sázeli na sbližování s okolními arabskými zeměmi v naději, že to napříč regionem nastolí jiné klima, a Palestinci pak budou přinuceni odvrátit se od své mentality, která adoruje teror.
Tato představa se teď rázem ukázala jako lichá. Jenže žádný plán B ohledně přístupu k Palestincům židovský stát nemá. Jen se náhle na jeho duši objevil deprimující šrám šíleného selhání.
