Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jen 30 procent českých žen a 18 procent mužů zajímá při návštěvě supermarketu nebo večerky, do čeho jsou zabalené potraviny, které kupují.
Přitom je to pro naše zdraví i pro naši zemi zásadní.
Mikroplasty dnes lékaři čím dál častěji nacházejí v lidských játrech, mateřském mléce i v mozku. Studií, které varují před výskytem mikroplastů, přibývá. „Mohou být i neurotoxické a ovlivňovat chování,“ řekl o mikroplastech nedávno v podcastu Seznam Zpráv MUDr.ování vědec Tomáš Cajthaml.
Čerstvé číslo magazínu Vesmír konstatuje, že „dle dat zveřejněných Eurostatem v roce 2021 bylo v zemích Evropské unie vyprodukováno 188,87 kilogramu obalového odpadu na obyvatele, přičemž 120,7 kilogramu tohoto odpadu bylo recyklováno“.
Skoro 70 kilogramů odpadků, které každý z nás, Evropanů, prostým nakupováním jídla a dalšího zboží vyprodukoval, kamsi zahučelo.
No a co, řeknete si možná. Pitomé je, že jde zpravidla o jednorázové obaly. Dávají příšerně zabrat nám i české a moravské krajině.
Plast, papír, dřevo? Je to jedno
Ono je totiž jedno, zda je námi pořízené jídlo obalené plastem, papírem, sklem, kovem, či dřevem. Klíčové slovo je jednorázovost.
„Obaly sice potraviny chrání, a tak brání plýtvání a omezují množství odpadu. Na druhou stranu poté, kdy splní svůj účel, odpad tvoří, čímž zatěžují životní prostředí,“ píše Vesmír. „Výrazná část potravinových obalů je totiž navržena a používána jednorázově.“
Nejčastěji se, měřeno kilogramy na obyvatele, vyhazují do běžných kontejnerů papír a kartony. Následují plasty. Pak sklo a dřevo. Nejméně plýtváme kovem.
Znepokojivá je skutečnost, že objem netříděného odpadu roste. Negativním zlomem byla dle čísel CVVM, z nichž Vesmír vychází, covidová pandemie.
„Papírové či dřevěné věci nejsou ekologické,“ překvapil mnohé před dvěma roky v analýze Seznam Zpráv Hynek Beneš z Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd ČR. „Jednorázovost je problém. Produkujeme něco, co je jednorázové, tam, kde to není nezbytně nutné,“ dodal.
Podělil se o zkušenost ze zahraniční konference. Večeři tam badatelé konzumovali dřevěnými příbory. Zdá se to cool. Ale není.
„Jejich výroba z hlediska ekologie není moc dobré řešení,“ vyslovil Beneš na tu dobu kacířský názor. I fast foody před dvěma roky pod tlakem environmentálně smýšlející mladé klientely zaváděly papírová brčka místo plastových. A dřevěné vidličky místo polymerních.
Beneš dodal, že mnohem lepší je staré dobré nerezové nádobí. Putuje do myčky. Strávníci je používají znovu a znovu. Nehnije v popelnicích. Vítr si s ním nepohrává na pěších zónách.
S odstupem dvou let jsou dnes uvědomělými teenagerskými zákazníky bistra s rychlým občerstvením znovu postrkována ke změně. K obratu, o němž mluvil doktor Beneš. Papírová brčka jsou pryč. Místo nich mají kelímky jen vyklápěcí otvory. Kultivovanější řetězce skutečně nasazují i tradiční ocelové vidličky a nože.
Totéž se, jak minulý týden informovaly Seznam Zprávy, začíná dít v pražských nákupních centrech. „Přibližování klasickým restauracím je nyní trend,“ konstatuje zpráva o chystaných změnách v nejstarším obchodním centru Česka. „Významně se rozšíří počet restaurací s obsluhou ke stolu a servírováním jídla na porcelánovém nádobí s klasickými příbory.“
Ztracená mikrotenová generace
Chce-li prostý občan přispět k ohleduplnějšímu nakládání s přírodou i se sebou samým při nakupování, jsou cestou opakovaně použitelné obaly a bezobalové prodejny. Je to řešení, které mimochodem čím dál víc vyhledávají i globální řetězce. Jen v našem staromódním okresním městě je podobných krámků minimálně pět.
Dle Vesmíru ale 69 procent Čechů na nákup s vlastními sáčky nebo krabičkami nikdy nechodí. Dalších 14 procent jen zřídka. Pouze 4 procenta spotřebitelů bezobalově nakupují často.
Sám jsem si kdysi na webu pořídil jutový pytlík na brambory, v němž údajně ani při pokojové teplotě nevyklíčí. Lněný sáček na rýži, v němž nezvlhne. Minikanystr na prací gel tvarovaný z dvacetkrát recyklovaného plastu.
Nikdy jsem je nepoužil. Bezobalový krámek, kolem kterého skoro denně jezdím, ignoruji. Mám podezření, že podvědomě mi takový nákup přijde komplikovaný, stresující. Zkrátka, bojím se.
Co ve skutečnosti dělám, jsou každoroční stovky nákupů v halách supermarketů. Rozmařile házím citrony a česnek do igeliťáků. U pultů s lahůdkami si furiantsky poroučím deset deka tuňákové a čtvrt kila budapešťské pomazánky, každou do malinkatého umělohmotného boxu. Pro jistotu ještě omotaného plastikovou fólií.
Kuřecí zásadně chlazené, ve vakuované plastové vaničce.
Pořizuji kilogramy těstovin, brambor i rýže. Litry bílého jogurtu, kefíru, flákoty šunky i hromady pečiva. Vše v plastu a papíru.
Skončil jeden každý gram těchto obalů v tříděném odpadu? Většina ano, všechny zdaleka ne.
I moje odpadky putují do cementáren, do spaloven, na skládky. Odtud prosakují do půdy, do vody, uvolňují se z nich mikroplasty do vzduchu.
Přispívám k nadměrné produkci CO2, podílím se na globálním oteplování.
Snad budou moje děti chytřejší. Zodpovědnější. Přijmou bez remcání třeba zálohované PET lahve jako standard.
Bojím se totiž, že nemalá část mojí socialistické, mikrotenové generace je už nepoučitelná. Nenapravitelná.
