Článek
Když při prezidentských volbách v lednu 2018 vyběhla na Miloše Zemana polonahá ukrajinská aktivistka s nápisem „Putin’s slut“ na holém těle, poděsila se nejen atakovaná hlava státu, ale leckdo v širokém okolí. Proč je český prezident označován za Putinovu couru? Po pár letech se potvrdilo, že aktivistka hnutí Femen měla pravdu. Minulý i předminulý prezident mají spoluodpovědnost za povzbuzování Putina k vojenské agresi. Pomohli mu svým podlézáním, dehonestací Ukrajiny, urážkami Západu, protievropskými i protiamerickými postoji.
Prozření české společnosti protlačilo na začátku roku 2023 prezidentskými volbami zásadní změnu. Populista s protievropskými postoji nebyl zvolen. Otázkou dnešních dnů je, zda tato změna znamená či musí nutně znamenat přesun „ode zdi ke zdi“, tedy k absenci politického realismu s opačným znaménkem.
Co mám na mysli? Vyhrocená veřejná diskuze o našem diplomatickém zastoupení velvyslancem v Moskvě ukazuje, jak nás inklinace k silným gestům vhání do strategických chyb. Po období nedůstojného podlézání Putinovi přece „musí“ přijít éra, v níž Kremlu ukážeme prostředníček a nebudeme se snižovat k jakýmkoli vztahům s Ruskem vysláním velvyslance. Jestli by vůbec nebylo lepší ambasádu zcela zavřít a diplomatické styky úplně zrušit.
V celé debatě není rozhodující jen to, jakou variantu postupu zvolíme, ale to, jakým způsobem se rozhodujeme a konáme. A množství chyb, které se v této věci na naší straně kumulují, je pro západní zemi, jíž chceme být, na pováženou. Zkusme je rozebrat.
1. Kdykoli odjíždí nový velvyslanec, natož do válčící nepřátelské země, je to veřejně známo až ve chvíli, kdy sedí v letadle nebo na místě přebírá svou misi. Předem ukazovat nepřátelské mocnosti, jak moc si nevíme rady se vzájemnými vztahy, je diletantismus. Dáváme tím protistraně velký kus kontroly nad bilaterálními diplomatickými vztahy. Nemluvě o tom, že zásadně zhoršujeme pracovní prostor vlastním diplomatům v extrémně těžké misi.
2. Vyslání velvyslance do Moskvy začali zpochybňovat vládní poslanci a významní ústavní činitelé. Ukazuje se tím, jak nedostatečná – přes všechna slova o kvalitní komunikaci – zůstává koordinace zahraniční politiky Parlamentu a exekutivy. Zvolení ústavní činitelé snad nemají nástroje k diskrétnímu projednání tak citlivé otázky v podmínkách války? Mají. Včetně koaličních a parlamentních nástrojů. Raději se ale politicky veřejně blýsknou silným gestem, byť na úkor bezpečnosti a důvěryhodnosti země i jejích diplomatů. Je to chyba? Ano, velká.
3. Váha naší bilaterální pozice vůči Rusku je spoluutvářena tím, že jsme členy EU a NATO. Patříme do spojeneckého svazku s nejsilnějšími. Nedá se na to ale zcela spoléhat. Vzpomeňme, jak USA chabě informovaly své spojence o odchodu z Afghánistánu. Nebo jak naše zpravodajské služby ponechaly o rok dříve bez patřičné pozornosti dohody Trumpovy administrativy s Tálibánem v Dauhá.
Prostě v citlivých geopolitických místech musíme být přítomni, abychom věděli a nespoléhali se jen na to, že nás někdo zastoupí a dodatečně informuje. Jinde než přímo v Moskvě se od Američanů, Britů nebo Francouzů o jejich vhledu do místní situace dozvíme filtrovaně a pozdě. A pak můžeme být snadno za hlupáky. Jako po Zemanově dezorientovaném pokřiku, že Američané utekli a prohráli v Afghánistánu, protože prezident neměl informace o souvisejících důvodech a dohodách. To snad již máme za sebou. Ale leckdo si našeho chaotického chování mohl všimnout.
4. Naši spojenci nově a cíleně nasazují na velvyslanecké posty v Moskvě to nejlepší, co mají. Platí to pro USA, Německo, Británii i další. Indikuje to, že očekávají významný a zlomový vývoj, který chtějí zblízka sledovat, být u toho, případně vývoj i ovlivňovat. Střídání v Kremlu? Konec Putinovy éry? Možná. Chceme u toho také být? Chceme se účastnit a mít informace a vliv? My se svými nadstandardními styky v Rusku? Nechceme snad udržovat a uplatnit solidní jméno, které mezi vzdělanými Rusy máme?
5. Jedním z míst rozkolísání naší pozice a zbytečného humbuku se stal i tým současného českého prezidenta. Zvenku to opět vypadá spíše na problémy vnitřní koordinace v prezidentské kanceláři a nedostatečnou spolupráci s vládou. Důsledkem je zbytečný mediální lomoz prezidentových poradců namísto diskrétních, a zejména kvalifikovaně zdůvodněných a cílevědomých konzultací. Spíše gesta a konflikt než strategicky zaměřená politika státu. Takový stav nám opravdu nepomáhá, naopak. Doufejme, že se koordinace a profesionalita zlepší i zde.
6. Prezident má na výběr. Buď může udělat silné gesto vůči Putinovi a nabídnout mu špičkového českého velvyslance k přijetí, protože chce mít svého člověka v místě válečného rozhodování, případně také být u konce kriminálního režimu a začátku nové vlády Ruska. Ostatně Rusko v Praze svého velvyslance má.
Anebo prezident s Putinem nechce komunikovat, vyšle velvyslance bez pověřovacího dopisu. Nechá jej pracovat na nižší pozici i vůči ruskému velvyslanci v Praze v očekávání jeho povýšení, jakmile diktátor odejde a dojde na mírová jednání.
Kterou z variant prezident upřednostní, je strategické, meritorní a interní rozhodnutí s pečlivým zvážením všech pro a proti, ale musí padnout v plné spolupráci s vládou. Jde totiž o stát, ne jen o prezidenta. A víme, že jak Rusové, tak spojenci na formální pozici českého diplomata dají. Krčit se v Moskvě se nevyplácí, stejně jako utíkat nebo kapitulovat.
Není sporu, že vývoj Ruska a vývoj v Moskvě budou nadále bezpečnostně důležité pro nás i pro spojence. Stojíme jasně na straně Ukrajiny, ale Rusko jako agresor má v řešení svou významnou pozici. Měli bychom tedy i vztahy s Ruskem držet ve svých rukou, nevzdávat se nástrojů a možností. A také si zbytečně nekomplikovat život. Chaos a řevnivosti doma našim diplomatům jejich těžkou a rizikovou misi nezjednoduší.
Změna v čele státu je po 20 letech velkou devizou fungující demokracie, kterou jsme tu dlouho neměli. Je proto potřeba ji kvalifikovaně využít a zhmotnit v profesionální, a zejména cílevědomé práci. Nikoli v prestižních rvačkách o mocenský vliv na naši zahraniční a bezpečnostní politiku.
Předností demokracie oproti autoritářství je kooperace a týmová práce stejně jako otevřenost kritické reflexi, pokud se něco zpacká. Válečný kontext je pro řešení významný a nesnadný. Přinejmenším v tom, že musíme jasně vědět, co chceme dosáhnout a jak. Promyšleně, nikoli krátkozrakými vnitropolitickými gesty a povykem.
Zejména velvyslanec v Rusku, ale nejen on, musí mít vládou jasně formulovaný úkol, s nímž odjíždí, podle kterého bude pracovat a podle nějž bude hodnocen. Pokud se ani na takto zásadní věci nedokážeme shodnout, pak nám do dospělosti ještě hodně schází – a to všem dotčeným aktérům bez výjimky.
Chápu, že pro laickou veřejnost mohou být populární silácká gesta, ale tak se opravdu nedělá ani profesionální diplomacie, ani bezpečnostní politika.
