Článek
Předně je nutné vládu pochválit za to, že diskuzi o zavedení spotřební daně na tiché víno vůbec byla ochotna (znovu) otevřít. Po předchozích zkušenostech s tímto tématem se zdá, že politicky bezpečnější by bylo přijít na veřejnost s návrhem snížit důchody na půlku, zdvojnásobit spoluúčast ve zdravotnictví a koupit tři letadlové lodě.
Zejména pokud chcete ještě někdy kandidovat (nebo i bydlet) kdekoli v oblasti na východ od Jihlavy, vyžaduje byť jen zmínka o možnosti uvalit spotřební daň na tiché víno nemálo osobní i politické odvahy. I když na druhé straně ve chvíli, kdy je vláda ochotna zpomalovat růst důchodů a škudlit na školství, je zachovávání slepé skvrny na vinicích opravdu nevysvětlitelné a neudržitelné.
Nicméně není divu, že celý postup je ze strany vlády víc než opatrný. Nedlouho po představení vládního konsolidačního balíčku, do nějž se spotřební daň na tiché víno neprobojovala, vznikla pracovní skupina. V ní zasedli představitelé ministerstev a vinařské lobby, aby hledali možnost nějaké shody. Což se zatím moc nedaří. Ještě smutnější zprávou ale je, že se v pracovní skupině střetly dva přístupy, z nichž ani jeden není příliš rozumný.
Postup vinařů je jasný, stejně jako jejich zájem. Trvají na zachování statu quo, tedy nulové sazby spotřební daně na tiché víno. A aby nevypadali destruktivně – a ještě si sami trochu pomohli – přišli s návrhem na „minimální cenu“ lihu ve víně.
Což je opatření, které by se drtivé většiny českých vinařů prakticky nedotklo, ale zdražilo by nejlevnější dovozová vína v tetrapaku, popřípadě to, co jsou i někteří vinaři v Česku ochotni vyrábět z dovezených hroznů, vydávat za víno a prodávat v plastu za pár korun. I k tomuto opatření by se ovšem podle šéfa Svazu vinařů mělo sáhnout teprve tehdy, až se zcela přepíše vinařský zákon, redefinuje se postavení jednotlivých pěstitelů a výrobců podle velikosti a vůbec se trh „ztransparentní“. Jinými slovy někdy ve vzdálené budoucnosti, pokud možno nikdy.
Argumentace vinařů je poněkud nesoudržná. Argumentují tím, že vinařské země v našem regionu víno spotřební daní nezatěžují, takže Češi by ve srovnání s konkurencí trpěli nejen daňovými náklady, ale také nadměrnou administrativou, což by obojí vedlo ke snížení konkurenceschopnosti. Současně ale dávají za příklad dobré praxe Francii, která zrovna jako jedna z mála vinných velmocí spotřební daň na víno má. Má ji ve zcela minimální výši, fakticky jako „signální“ daň pro účely administrativní evidence a kontroly. Takže vlastně nevíme, jestli vinařům vadí hrozící administrativa, anebo dodatečný daňový náklad.
Pro svůj koncept minimální ceny lihu vinaři údajně hledali inspiraci ve Skotsku a v Irsku. V obou těchto zemích se ovšem platí standardní lihová spotřební daň i z tichého vína (v Irsku dokonce nejvyšší v Evropě) a cenová podlaha je jen dalším doplňkem politiky, která míří ke snížení spotřeby alkoholu.
Stručně řečeno, vinaři v debatě o spotřební dani na tiché víno zvolili zdržovací taktiku. Jejich požadavek přezkoumat trh, přepsat legislativu a zavést do ní nový, nevyzkoušený a nesystémový prvek, jehož dopady je samozřejmě potřeba nejprve pečlivě propočítat, má jediný účel. Udržet debatu v chodu bez výsledku dost dlouho na to, aby se dostatečně přiblížilo předvolební období, v němž vláda ztratí odvahu cokoli vážnějšího podniknout. Natož v oblasti možného zdražování oblíbeného zboží. Zcela čitelné a pochopitelné.
Méně pochopitelný je přístup druhé strany těchto debat, tedy vlády, především pak Ministerstva financí. Zbyněk Stanjura si nedokázal sundat z očí své rozpočtové klapky a pohlédnout na problém danění alkoholu v celku. Jeho návrhy spočívají jen v tom, že spotřební daň na tiché víno by se do nějaké míry srovnala s daní na vína šumivá. Jeho pohled je čistě fiskální. Prostě se něco vybere a o něco se pomůže těžce zkoušenému rozpočtu.
Ve vedlejší efekty, jako je snížení spotřeby alkoholu a souvisejících společenských nákladů, lze v souvislosti s cenovým posunem trochu doufat, ale zdaleka to pro Stanjuru není téma. Kdyby bylo, musel by si všimnout nejen mnoha zahraničních zkušeností, ale hlavně české studie společnosti PAQ Research. Ta v rámci cyklu Tax Papers český systém spotřebních daní řádně rozebrala a ukázala na jeho mezery, které zdaleka nejsou jenom ve víně.
Když už tedy vláda našla odvahu téma spotřební daně na tichá vína otevřít, bylo by lepší, kdyby se vedle legitimní lobbistické snahy nakrmit vlka bez poškození kozy objevil propracovanější vládní návrh. Takový, který by odpovídal daňové politice 21. století. A také tomu, že Česko je světovou pijáckou špičkou, jejíž zdravotnictví se hroutí mimo jiné i pod náporem civilizačních chorob působených alkoholem.
