Článek
Parlamentní opozice utrpěla v Brně před Ústavním soudem těžkou porážku. Pod nález, který nemilosrdně rozcupoval její argumenty proti snížení loňské červnové mimořádné valorizace, se podepsalo 12 ústavních soudců. To je jednoznačný a přesvědčivý výsledek.
Zdůvodnění nálezu je obsáhlé, propracované a je to tradičně dobré a chytré čtení především v oblastech, které se věnují právním otázkám. Přesto je v některých ohledech poněkud zarážející, a to hlavně tam, kde soudci přesahují k argumentům ekonomickým.
Pozoruhodné je, že prohra navrhovatelů z řad opozice je absolutní. Jinými slovy většina ústavních soudců zcela přijala argumenty vlády, a to i ve dvou oblastech, v nichž se od počátku jevily jako poměrně slabé, nebo přinejmenším silně diskutabilní.
Především soudci přistoupili na to, že vláda vyhlásila stav legislativní nouze právem, protože vývoj inflace a její skok v lednu 2023, který založil nutnost zavést mimořádnou valorizaci, byly zcela mimořádné a neočekávané. Což je zvláštní. Je pravda, že ministr financí Zbyněk Stanjura inflaci skutečně „neočekával“, protože v rozpočtu na rok 2023 počítal s nulovými výdaji na mimořádnou valorizaci – pokud by nastaly, chtěl je pokrýt z rozpočtové rezervy, což je na samostatné smutné povídání o praxi dobrého rozpočtování.
Současně je ale pravda, že jak Česká národní banka, tak Stanjurovo vlastní ministerstvo – nemluvě o komerčních bankách – ve svých prognózách jasně upozorňovaly, že inflace bude v lednu vysoká a mimořádná valorizace bude potřeba.
Pravdou také je, že skok v „důchodcovské“ inflaci předčil očekávání, takže místo odhadovaných (a nerozpočtovaných) 15 miliard korun měla mimořádná valorizace v červnu najednou přijít na 35 miliard. Ale že by šlo o cosi zcela mimořádného, srovnatelného s přírodní katastrofou?
Soudci dospěli k závěru, že lednová inflace se ukázala 10. února 2023, kdy oficiální údaj zveřejnil statistický úřad, a dříve s ní počítat nešlo. Jako by jeden z klíčových makroekonomických ukazatelů vznikal tak, že 10. dne následujícího měsíce spustí státní statistici v Praze-Strašnicích generátor náhodných čísel a to vylosované zveřejní, a teprve od té chvíle lze s inflací nakládat jako s relevantním údajem. Divné.
Sami soudci přitom ve svém nálezu píší, že „za právně relevantní naopak nelze považovat zhoršení, které je důsledkem vzestupných či sestupných pohybů v rámci hospodářského cyklu, anebo krizi, která byla po dlouhou dobu předvídatelná“. Přesto přijali Stanjurovu tezi, že lednový inflační skok byl pohromou z čistého nebe. Současně se ztotožnili i s výkladem, že oněch 20 miliard rozdílu mezi „plánovaným“ a skutečným výdajem na mimořádnou valorizaci v roce 2023 a také v dalších letech představuje „značnou hospodářskou škodu“. Což je při debatě o rozpočtu, v němž tato částka tvoří asi šest procent deficitu a méně než jedno procento výdajů, také trochu komické.
Tyto argumenty se však nedostaly dál než do disentního stanoviska soudce Jana Svatoně, kde jsou celkem dobře popsány.
Soudci nenašli sluchu ani pro stížnosti opozice na omezení řečnické doby a faktické useknutí legislativního procesu ve chvíli, kdy se chystalo řečnit ještě mnoho opozičních poslanců. I tohle je pro opozici velká prohra. Dosud pracovali s tím, že jejich opakované obstrukce jsou projevem svatého práva dělat si ve Sněmovně, co je libo, zatímco boj vládní většiny proti těmto obstrukcím je protiústavním zásahem do práva opozice dělat si, co je libo.
Tuto debatu Ústavní soud dost rázně uťal, když zcela správně opozici vytkl, že si nemůže stěžovat na to, že dostává málo prostoru, a zároveň se ve Sněmovně za pultíkem desítky hodin otevřeně holedbat vlastním obstrukčním úsilím.
Státotvornou reakcí na tuto část verdiktu by od vlády i opozice bylo sednout si a společně vyladit pro příští období sněmovní pravidla. Tak, abychom se už napříště vyhnuli dětinskému trhání rekordů v délce projevu a zároveň nemuseli obtěžovat Ústavní soud pokaždé, když se některé ze stran nelíbí kličkování v paragrafech jednacího řádu.
Bohužel, podle prvních reakcí vládních představitelů to vypadá, že si verdikt vyložili spíše jako bianco šek k jakémukoli ohnutí jednacího řádu, jakmile je začnou opoziční obstrukce obtěžovat. Nadšená slova Mariana Jurečky, že si vláda nález prostuduje a bude podle něj ve Sněmovně postupovat, zněla spíš jako výhrůžka než jako výzva k diskuzi.
Obecně je dobře, že soudci vládní krok ohledně valorizace posvětili. Byl potřebný, nebyl nijak strašlivý, a kdyby ho vláda byla nucena brát zpět, musely by kvůli špatné situaci důchodového účtu následovat mnohem bolestivější úkony.
Nelze se ale zbavit dojmu, že tento krok, který byl zároveň velmi humpolácky provedený a pohyboval se na samé hraně pravidel, prošel vládě před Ústavním soudem až příliš snadno a lacino.
