Článek
„Zodpovědné jmenování ústavních soudců“. Tak zněl jeden z bodů, který Petr Pavel při bilanci prvních 100 dnů prezidentství přesunul do kolonky „Splněno“. To bylo v červnu a byla to pravda.
Jenže teď je srpen a tahle položka už by se úplně odfajfkovat nedala. Prezident totiž navrhl a podpořil, a Senát schválil soudce Roberta Fremra, který se potom pod tlakem nových a nových kompromitujících skutečností z předlistopadové justice kandidatury vzdal.
Říct, že v „kauze Fremr“ šlo o ústavní či jaké faux-pas, by bylo příliš milosrdné – a nepřesné. Viděli jsme vážné selhání na několika frontách. Celkově nad ním znepokojuje, jak i na tak vysoké úrovni může docházet k nedorozumění ohledně zátěže ze životopisů a toho, co je a není „škraloup“.
To se týká v první řadě soudce Roberta Fremra, místopředsedy Vrchního soudu v Praze. Těžko rozhodnout, jak dalece selhal koncem 80. let při souzení „případu Olšany“, ve kterém zřejmě měla prsty StB. Nebo když – jako mnozí jeho tehdejší kolegové – vynášel rozsudky v trestních věcech podle paragrafu nedovoleného opuštění republiky (to byl do roku 1989 zločin, za který padaly i nepodmíněné tresty).
Stát se trestním soudcem v nedemokratickém státě každopádně byla Fremrova volba. Takže potom tu práci taky dělal a podle paragrafů nedemokratického státu soudil.
Selháním určitě bylo, že o těch věcech nepromluvil víc sám od sebe, když byl o mnoho let později navržen do nejvyšší justiční autority v zemi. S touhle minulostí neseznámil ani prezidenta, ani jeho poradce, ani senátory. Veřejně řešil jen své epizodní členství v KSČ v roce 1989.
Ani to není bůhvíco ke chlubení, což pan Fremr uznává. Ale kdyby býval vyložil karty na stůl rovnou, mohla celá – důležitá a užitečná – minulostní debata proběhnout, jak měla: čili nejpozději na půdě prezidentského poradního panelu.
Tím jsme u druhého selhání. Selhal tým konzultantů, který Petr Pavel kvůli výběru ústavních soudců zřídil a který byl součástí jeho ohlášené transparentnosti. Jistě, minulost a osobní kredit kandidátů nejsou jediným, jen jedním z nejdůležitějších měřítek. A není v lidských silách předem ověřit protichůdná svědectví, že kandidát podváděl při písemce z matiky.
Tohle je ale úplně jiný případ. Když má být navržen soudce, který byl natolik vytížený v trestní justici ČSSR (Robert Fremr mimo jiné vynesl poslední, nevykonaný rozsudek smrti v Československu), co jiného by měl konzultační panel udělat než nezávisle proklepnout jeho tehdejší dráhu? To přece není neřešitelný úkol.
Více k tématu:
Konzultanti se očividně příliš spolehli na Fremrův vysoký právnický kredit z doby po roce 1989. A podcenili to, co se mohlo odehrát a odehrálo předtím.
Jenže když potom začali – napřed díky webu Hlídací Pes, pak prostřednictvím senátorů Marka Hilšera a Hany Kordové Marvanové – vypadávat ze skříně Fremrovi kostlivci, ctihodní konzultanti rázem působili jako panel překvapených. Proto je namístě, že prezidentovi v den Fremrova odstoupení nabídli i své vlastní rezignace na poradenské funkce.
Vedoucí panelu profesor Jan Kysela v dubnu řekl, že nominanti mají být především „vynikající právníci“ a „silné morální integrální osobnosti“. To druhé není v případě Roberta Fremra, když teď už víme o jeho tehdejším i letošním příběhu víc, zrovna dvakrát jisté.
Selhání prezidenta Petra Pavla je zprostředkované: zatímco Robert Fremr mlčel a prezidentští rádci (i „grilující“ senátoři) se málo ptali, nemohl vzít baterku a rešeršovat po archivech sám. Jenže je to on, prezident, kdo nakonec nese za „personálie“ odpovědnost.
Do Fremrova jmenování na Hradě ještě nedávno zbývaly sotva dny, málem hodiny. Vlastně to po schválení Senátem měla být jen formalita, jako v jiných případech. Aby se „designovaný ústavní soudce“ vzdával funkce na poslední chvíli, to je, tady se to tak nazvat dá, ústavní i politické faux-pas. A taky vážná situace: Potenciální ohrožení důvěry v rozhodování Ústavního soudu bylo odvráceno za pět minut dvanáct.
Z příběhu kolem Roberta Fremra si Petr Pavel a jeho lidé mohou vzít jednoduché poučení: nespálit se o stejná kamna podruhé. Profesní minulosti kandidátů, hlavně těch, co působili v justici už před rokem 1989, se musí dostat zasloužené pozornosti.
