Komentář: Fialovi ani Babišovi lidé nevěří. Lze se poučit v bývalém SSSR?

Centrum pro výzkum veřejného mínění vydalo čerstvý průzkum pojmenovaný Důvěra vrcholným politikům. Na rovinu, název není přesný. Ve skutečnosti jde spíš o průzkum nedůvěry.

Pouze prezidentu Petru Pavlovi víc lidí důvěřuje než naopak. U ostatních nedůvěra převyšuje důvěru. Nezřídka vysoce.

Šéfovi hnutí ANO Andreji Babišovi, který je na druhém místě za hlavou státu, nevěří 53 procent respondentů.

Nejníže padl premiér Petr Fiala (ODS). Nedůvěřuje mu 77 procent lidí. Jistě, kdo je u moci a činí nepopulární rozhodnutí, nebývá miláčkem davů. V době Putinovy války, s ní propojených ekonomických propadů a se státní kasou do jisté míry vyprázdněnou předchozím kabinetem to platí dvojnásob. Ale i tak. Čtyři pětiny národa? Není to už příliš?

Hitparáda politické nedůvěry čítá 23 jmen. Jen tři jsou ženská. Možná jde o finální vzkaz kravatovým partajním sekretariátům, aby přestaly bránit ženské síle v prorážení vnitropolitických skleněných stropů.

Neboť muži evidentně selhávají.

Brát si za příklad Skandinávii, kde je žen v politice násobně víc než u nás, je už klišé. Poněkud překvapivě ale stačí letmo nahlédnout realitu některých států bývalého Sovětského svazu. Nikoli všech 15, pochopitelně. Neboť většina se jich dodnes nevyhrabala z brežněvovských neostalinských časů.

Výjimky však existují. Jestliže chce Petr Fiala, podle jiného loňského průzkumu nejslabší světový lídr, restartovat Česko a posunout ho na evropskou špici, jak tvrdí, má to jednoduché. Stačí kopírovat Pobaltí. A uvolnit napříště „pole position“ na kandidátce ODS ženě.

Které? K tomu se dostaneme později.

Estonsko, chcete-li e-Estonsko, patří ke globálním lídrům v technologiích a digitalizaci. Vznikl tady kromě jiného Skype. Už ve volbách před čtyřmi roky hlasovalo 44 procent voličů přes internet. Elektronicky lidé vyřídí veškerou komunikaci se státem. Dvanáct roků se tady platí eurem. Podle Indexu ekonomické svobody, který sestavuje The Heritage Foundation, je Estonsko 10. nejlepší na světě – a bezkonkurenčně nejvýš mezi postkomunistickými zeměmi.

Zemi vede z premiérského postu Kaja Kallasová. Prezidentkou byla od roku 2016 pět let Kersti Kaljulaidová.

Rovněž v Litvě se již platí eurem. Vilnius si výtečně vede kromě jiného v oblasti občanských práv, svobody tisku a svobody internetu. Lidi živí strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika, papírenský, chemický, potravinářský, textilní, dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot.

Zemi coby premiérka kočíruje Ingrida Šimonytėová.

V Lotyšsku stojí v čele vlády Evika Siliňová. Riga je vysoce ceněná v indexech občanských svobod, svobody tisku, svobody internetu, demokracie, demokratické správy, životní úrovně a bezpečnosti. Země zbohatla na poskytování finančních služeb.

Což se neobešlo bez průšvihů.

V krizovém roce 2008 se ukázalo, že značná část lotyšských bank byla v ruských rukou a pomáhala prát špinavé peníze. Stát následně výrazně omezil výdaje, penze, platy. Teď už je situace, zdá se, stabilní. Nahlíženo hospodářský růstem bylo Lotyšsko v roce 2018 na vrcholu Evropské unie. Teď, pravda, vztaženo hlavně k ruské invazi, klesá.

Stejně jako ostatní prosperující postsovětské státy ale cílí na byznys s přidanou hodnotou. Strojírenství, elektrotechniku, radioelektroniku…

Nasvíceno aktuálními válečnými reflektory stojí za zmínku, že se premiérka zasazuje o dokončení plotu na hranicích s Ruskem a Běloruskem a výrazné navýšení vojenského rozpočtu v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu.

Deník Referendum před časem analyzoval kouzlo úspěchu žen v politice. Věnoval se Skandinávii. Leckterá východiska jsou přenositelná do postsovětského Pobaltí, ostatně Finsku či Švédsku geograficky blízkého.

Podle právničky a politoložky Zuzany Fellegi z Anglo-americké univerzity není úkaz severských premiérek náhodný. Jde podle ní o rezultát stupňovitého vzestupu žen nejen v politice, ale obecně v rozhodovacích pozicích. Začal po druhé světové válce.

Což už bohužel nedoženeme.

„Severské země dosáhly téměř třicetiprocentního parlamentního zastoupení žen již v osmdesátých letech minulého století, za což vděčí mimo jiné i rozšířenému používání stranických kvót. Nyní se pohybují na 45 procentech. Pro srovnání – u nás je nyní zastoupení žen v Parlamentu dvacetiprocentní, což je prozatímní rekord,“ konstatuje.

Může to působit triviálně, ale jednou z největších výsad zemí, kde jsou v politice úspěšné ženy, je prý rovnější dělba péče o děti mezi partnery. A také dobrá dostupnost předškolních zařízení.

Fellegi je optimistická, když říká, že i Česká republika se může časem rovnat Skandinávii, či v našem případě Pobaltí. Varuje ale, že se tak nestane za aktuálních společenských poměrů. „Země, které nyní dosahují vyrovnaného zastoupení žen v politickém vedení, mají velmi dobře ošetřeny strukturální podmínky, zejména otázku péče, která je pro většinu političek největší bariérou. Navíc mnohé z nich používají buď dobrovolné vnitrostranické, nebo zákonné kvóty. Tyto prostředky zabezpečují, že se ženy na kandidátní listinu dostanou a reálně také budou mít kapacitu se této práci věnovat. U nás tyto podmínky dosud chybí.“

Nezmiňuje zraňující a pro mnohé asi odrazující útoky anonymních primitivů. Před několika dny zveřejněné video budiž důkazem. Nejhrubší vulgarismy redakce Seznam Zpráv raději „vypípala“:

Přesto bychom se o „ošmirglování“ zkorodované tuzemské politiky měli ve vlastním zájmu pokusit. S borci, kteří si po dekády rutinně po čtyřech letech vyměňují opoziční a koaliční posty, případně s čím dál „odbrzděnějšími“ populisty zařadíme jedině zpátečku. Přehnaně řečeno, kamsi k Tádžikistánu nebo Kyrgyzstánu.

Tipy na příští českou zajímavou premiérku – již budou fanoušci zbožňovat a nepřátelé respektovat – proto pište do komentářů pod tento článek.

Třeba si jich všimnou stranické orgány.

Anebo ještě lépe voliči.