Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Není úplně obvyklé, aby premiér vystupoval s 20minutovým projevem na odborné konferenci věnované zdravotnictví, ale stalo se. Mohli bychom to na první pohled brát jako pozitivní signál naznačující, že v žebříčku priorit kabinetu Petra Fialy se zdravotnictví posouvá vzhůru.
To by byl ale velmi silně optimistický pohled. Pravděpodobnější přece jenom je, že premiér chtěl na odborném fóru tak trochu z povinnosti ukázat, že vnímá naléhavost dvou akutních bolestí českého zdravotnictví (léky a přesčasy), které vytvářejí poměrně silný a nepříjemný politický tlak na jeho vládu.
Kromě toho se ale přece jen po dotazu z publika pustil i na tenčí led a dopustil se takříkajíc systémového politického stanoviska. To když řekl, že jeho vláda nehodlá zvyšovat spoluúčast pacientů. „Jsem z politické strany, která se pokusila tuto situaci před mnoha lety změnit a těžce za to zaplatila. Nebudeme dělat stejnou chybu ve chvíli, kdy pro to není společenská podpora,“ prohlásil s odkazem na takzvanou Julínkovu reformu z roku 2007 premiér Fiala.
Jeho prohlášení je z mnoha důvodů pozoruhodné. Výdaje z kapes českých pacientů vyjádřené jak podílem na HDP, tak podílem na celkových výdajích na zdravotnictví, jsou ve srovnání zemí OECD jedny z nejnižších. To je důvod, proč se žádná debata o udržitelnosti financování českého zdravotnictví neobejde bez nějaké té úvahy o cestách, jak do systému zapojit víc soukromých peněz. A ano, jsou v těchto debatách lidé, kteří vyšší spoluúčast programově en bloc odmítají. Nicméně rekrutují se obvykle buď z levicových, anebo případně populistických kruhů.
Jinými slovy, od předsedy pravicové strany a premiéra středopravicové vlády takové striktní odmítnutí úvah o vyšší spoluúčasti docela překvapí.
Druhý důvod, proč Fiala svými slovy silně zaujal, spočívá v tom, že v programovém prohlášení vlády, které šéfuje, se celkem jasně píše: „Zavedeme možnost dobrovolného doplňkového připojištění.“ Dobrovolné doplňkové připojištění není ničím jiným než zvýšením spoluúčasti, tedy podílu soukromých peněz na celkových zdravotnických výdajích. Pokud je takové připojištění dobře nastaveno, je mimochodem velmi dobrou ukázkou, jak lze celkovou spoluúčast zvýšit bez toho, aby tento jev dopadl na nízkopříjmové skupiny.
Třetí důvod, který s tím druhým dost úzce souvisí, je ten, že na Ministerstvu zdravotnictví úředníci Vlastimila Válka právě v těchto dnech dokončují novelu klíčového zákona o veřejném zdravotním pojištění (jelikož jde o zákon 48/1997 Sb., neřeknou mu zdravotničtí insideři jinak než „osmačtyřicítka“).
Ministerstvo dělá s touto novelou veliké tajnosti, dohromady nic o ní nevědí ani zástupci zdravotních pojišťoven, ani zástupci poskytovatelů péče. Podle opatrných vyjádření některých Válkových náměstků by ovšem měla obsahovat zásadní změny v duchu programového prohlášení vlády. Z toho by se dalo vyvozovat, že kromě jiného by v ní mohlo být i cosi o tom slibovaném připojištění. A tedy o zvýšení spoluúčasti. Válkovy tajnosti jsou zřejmě tak důsledné, že o chystané novele neví ani premiér, a pak z toho vznikají neelegantní komunikační šumy.
Jistě, kdyby na připojištění skutečně došlo, půjde sice technicky o zvýšení spoluúčasti, ale zcela kosmetické. Protože bez právně definovaného rozsahu „standardní“ péče bude extrémně těžké vůbec najít nějaký produkt či službu, na něž by se připojištění mohlo vztahovat.
Traumatická zkušenost se zvyšováním spoluúčasti formou regulačních poplatků je nepochybně silně vepsána v kolektivním vědomí ODS. Není divu, že doléhá i na Petra Fialu, ačkoli v době Julínkových reforem ještě nebyl členem strany. Od toho průšvihu už ale uplynulo 15 let, bylo možné se z něj mnohé naučit, formy spoluúčasti mohou být mnohem elegantnější a sociálně citlivější. Premiér v tomto případě stahuje kalhoty, když brod ještě není ani v dohledu.
Fialova preventivní kapitulace před pouhou zmínkou o vyšší spoluúčasti bohužel nesvědčí o tom, že by premiérovi na zdravotnictví a úvahách o jeho budoucnosti nějak zvlášť záleželo.
