Článek
Ukrajina nevítězí. Proto je třeba okamžitě jednat a v zájmu Ukrajinců samotných zabránit mnohem horšímu výsledku války. Ruského medvěda je potřeba nasytit, Ukrajinu naopak vyhladovět utnutím dodávek pomoci. Potom zavládne mír.
Jedním z posledních příspěvků zhruba v tomto duchu je článek profesora Hořejšího na stránkách Lidových novin z 19. 4. Následující řádky jsou širší polemikou s přístupem, který chce (okamžitý) mír cestou zastavení vojenské podpory Ukrajině a „diplomatických jednání“. Maskuje se přitom za realismus („menší zlo“) a – tak trochu povýšený – humanismus („Ukrajinci nesmějí dál krvácet, byť by třeba tvrdošíjně při obraně vlastní země chtěli“).
Appeasement je teď v kurzu. Směs domnělého realismu a humanismu je líbivá. Východiska tohoto přístupu jsou ale chybná. Cestu k míru bychom měli hledat, ale vede jinudy.
Ne, Ukrajina nevítězí, a zbytek roku pro ni bude ještě těžký. Nedostatek lidí a techniky snižuje její schopnost bránit své pozice a chránit frontu a města za ní proti útokům ze vzduchu. I proto je česká muniční iniciativa, pokud se ji podaří dotáhnout do zdárného konce, tak důležitá, stejně jako snaha Berlína zajistit pro Kyjev víc systémů protivzdušné obrany.
Nejdřív ze všeho si ale připomeňme, že předpovědi drtivé porážky a podobně drtivého vítězství Ukrajiny se i v poučeném komentariátu v posledních dvou letech střídaly jako na houpačce – od hlubokého pesimismu prvních válečných dnů po triumfalismus a odepisování Ruska jako vojenské mocnosti na jaře téhož roku k pochybám, že Ukrajina zvládne první zimu, a tak dál. Bohužel se potom propisovaly i do míry podpory, kterou Západ Ukrajině poskytoval. Dobrým příkladem je loňská protiofenziva, která nezopakovala úspěch té předloňské vedoucí k osvobození Chersonu – a vlna skepse, která ji na Západě následovala.
Teď ale k premisám samotného appeasementu.
Těžko lze přehlédnout skutečnost, že Rusko teď jednat nechce. Proč by mělo – ve chvíli, kdy se mu začíná dařit, chystá ofenzivu a těší se na Donalda Trumpa v Bílém domě?
Načasování tu prostě nesedí. Představa nyní sjednaného míru je kromě toho utopická z hlediska obsahu („území za mír“). Proč?
Za prvé, cílem Kremlu je taková Ukrajina, která bude násilně neutralizovaná, nesuverénní a (znovu) podřízená Moskvě. Nejde tu v první řadě o územní zisky, byť Krym je samozřejmě strategicky klíčový, ale o svobodnou existenci jakéhokoliv ukrajinského státu – a jeho samotnou identitu, jak dokládají Putinova veřejná a dohledatelná vyjádření o Ukrajincích jako národu vymyšleném nepřáteli Ruska.
Za druhé, v chápání Kremlu nejde válku s Ukrajinou „uzávorkovat“ – běží v něm totiž o v podstatě univerzální konflikt se západním liberálním světem. Takový konflikt jednou možná skutečně ukončí nějaké diplomatické řešení – jenže ne dřív, než si ruský medvěd vyláme zuby. Není to plané snění, strukturální problémy ruské ekonomiky – nedostatek pracovní síly, inflace, nízká produktivita, závislost schopnosti státu financovat válku a sociální výdaje na světových cenách ropy – jsou při bližším ohledání a navzdory současné odolnosti vůči dopadům sankcí jasně patrné.
Na tom nic moc nemění ani rostoucí vhled do jednání, která spolu Rusko a Ukrajina vedly v první fázi války. Ukazuje ne víc (a ne míň) než to, že obě strany byly ochotny do jednání investovat a byly dokonce schopny dospět k určitým výsledkům v některých, zdaleka ne však všech podstatných otázkách. Jejich motivace, a zejména do jaké míry byla investice do jednání taktická – a k možným kompromisům přistupovaly jako k něčemu potenciálně stabilnímu a trvalému – ale zůstává předmětem spekulací. Jisté je, že investice do jednání se Moskvě nyní vrací skrze manipulativní narativy o tom, jak nakloněna byla diplomacii, ovšem zpropadení Anglosasové nakonec jednání zhatili.
Diplomacie má v managementu vztahů s Ruskem a evropské bezpečnosti své místo. Měli bychom být ale realisté stran toho, čeho může dosáhnout. Volat teď po kompromisech místo pořádné pomoci Ukrajině může být vedeno těmi nejlepšími úmysly. Fakticky ale jenom přibližuje ukrajinskou porážku, která by následně podnítila další snahy Kremlu šířit přímý nebo nepřímý vliv v Evropě – a ať zastánci „uzávorkované verze“ konfliktu řeknou, proč by to tak navzdory všemu, co o ruském režimu z jeho falešných řečí a jednání víme, mělo být jinak. Přivodilo by taky hlubokou krizi uvnitř EU. To se hodí do krámu některým z těch, kdo dnes volají po okamžitém míru – ale jistě ne všem.
Pomoc přitom nemusí znamenat přímé zapojení do bojů a třetí světovou válku, kterou straší zastánci appeasementu, ale v první řadě dodání toho, co Ukrajina bezprostředně a nutně potřebuje – munice, raket a protivzdušné obrany. EU kromě toho musí dál razantně podporovat už teď rychle se rozvíjející ukrajinskou vojenskou výrobu, včetně společných podniků se západními zbrojovkami.
Někteří zastánci appeasementu žádají buď detailní plán vedoucí k porážce Ruska na Ukrajině, nebo okamžitý mír. To je buď naivně nepoučené, nebo – u těch, kteří vědí, co je to válka a jak reálně probíhá – možná i záměrně manipulativní. Mimochodem úplně stejně jako teze, že Rusko jako velmoc prostě musí dostat, co chce. I nedávná historie mezinárodních vztahů přitom nabízí hned několik příkladů velmocí, které prohrály války dokonce s řádově slabšími protivníky. USA jsou na tomto seznamu ostatně hned několikrát.
Základní trasu k míru známe. Teď jde hlavně o to setrvat u ní i během horšího počasí. To znamená setrvale podporovat bránící se Ukrajinu i demonstrovat schopnost bránit sami sebe a hodnoty otevřené a pluralitní demokratické společnosti – včetně čelení tlaku na jejich potlačování v zájmu „bezpečí“. A také mít politickou strategii globální marginalizace Ruska a omezování jeho schopností vést útočnou válku, jež by využívala ruské strukturální slabiny. Lepší investice do budoucího míru v Evropě nemůžeme udělat.
Trump v Bílém domě může stran Ukrajiny překvapit i pozitivně, ale sázet na to nelze. Do evropské bezpečnosti proto musíme jako platný člen NATO a EU investovat ještě víc než teď. Čas není na Putinově straně – stejně jako nebyl kdysi na Stalinově. My ten náš ale nesmíme promarnit. Realismus znamená neztrácet čas stavěním vzdušných zámků.
