Článek
S chutí jsem si nedávno přečetl úvahy hlavního komentátora Financial Times Martina Wolfa o příčinách krize liberálního kapitalismu v rozhovoru pro Deník N. Wolf vidí ztrátu důvěry v liberální kapitalistický systém a promrhání morálního vítězství kapitalismu ve studené válce.
Do popředí alternativ se dnes dostává populistický nacionalismus, nebo dokonce obdiv k autoritativním režimům. A to kvůli lhostejnosti elit a nízké intelektuální a morální úrovni současných politických lídrů. „Evropští lídři jsou otřesně průměrní,“ říká Wolf i s odkazem na dnešního britského premiéra.
Na Wolfovo hodnocení jsem si vzpomněl, když u nás začaly pršet ambiciózní přihlášky uchazečů o pozici českého eurokomisaře a začali se hlásit možní kandidáti na dvacítku českých europoslaneckých křesel. Trochu jako při zápisu do školy, kde se budoucí prvňáčci prezentují chutí do školy vstoupit, ohromují naučenými básničkami, zpěvem nebo zábavnými historkami. Občas se začnou i vzájemně trumfovat, nebo dokonce pomlouvat.
Naším občanským zájmem ale není vybírat jen mezi těmi, kterým by se práce v Bruselu líbila. Potřebujeme vybrat hlavně z těch, kteří mají kompetence a výsledky. Ale o tom dosud řeč nešla. Je tedy čas, abychom zevrubně probírali kritéria výběru našich unijních reprezentantů. Děláme to u fotbalu, atletiky, hokeje i filmů, hudby, architektonických či uměleckých děl nominovaných na světové festivaly a ceny. Proč neudělat totéž u výběru na unijní posty?
Kvalitní výběr by měl být především odpovědností těch, kdo si uvědomují váhu naší pozice uvnitř Evropské unie. Přinejmenším těch 43 procent občanů, kteří EU věří, a těch 64 procent lidí, kteří podle letošního Eurobarometru vidí EU jako globálně odpovědnou.
Politické strany se ale nadále vymezují spíše negativně tím, co nechtějí: od skládání volebních koalic přes podporu naší rostoucí zaostalosti vůči Asii obhajobou spalovacích motorů přes strašení migrací přes odmítání korespondenční volby až po zesměšňování genderových kritérií.
Pokud nezačnou akademické vrstvy, think-tanky, odborné spolky, profesní komory a nakonec i experti a novináři vytvářet tlak a platformy, na nichž se hlavní témata i uchazeči budou probírat, zůstane vše v rukou myšlenkově pustých politických stran. A na vymýšlení pseudoproblémů a strašáků – od migrace po lithium – jsme v české politice kabrňáci.
Unie ale bude nevyhnutelně řešit velice komplexní agendy, a to po celé nadcházející volební období let 2024 až 2029. Uveďme alespoň některé:
1. Ukončení války na Ukrajině a rekonstrukce zdevastované ukrajinské země i společnosti s mnoha tisíci zdravotně postižených veteránů i zraněných civilistů, pozůstalých a osiřelých v ukrajinských rodinách, obcích a regionech.
Obtíže rekonstrukce a regenerace rozbité a na východě historicky i teritoriálně vykořeněné společnosti svou složitostí daleko přesáhnou soutěžení o výstavbu infrastruktury za unijní prostředky. Ukrajina přitom bude chtít postupovat ke sbližování a vyjednávání členství v EU – i v podmínkách zničených měst, komunit, zemědělství, průmyslu a málo funkčních institucí státu a práva. Tato agenda nebude jen otázkou materiální a institucionální rekonstrukce. Bude klást nároky na zásadní reformy evropských institucí i jejich politik od zemědělské až po zahraniční a bezpečnostní.
2. Co dnes vidíme na Ukrajině, jsme dříve ignorovali a neviděli v Sýrii, v Libyi, v Mali, v Nigeru, v Eritreji a dalších afrických zemích, kam ovšem ruská agrese a chování dopadaly a dopadají stejně devastujícím způsobem. Dnes jsou dopady ještě umocněné nedostatkem potravin, vojenskými konflikty a zkorumpovanými režimy.
EU je a zůstane hlavním partnerem jak v rozvojové pomoci, tak v politickém a bezpečnostním vývoji středozemního sousedství a celé Afriky. Zároveň ale tento prostor dosud odmítala aktivně ovlivňovat a usměrňovat. Tvrdit, že se nás tento vývoj netýká, nebo týká nanejvýš svými migračními a klimatickými tlaky, je právě ten populismus, který nás dostal i do vážné krize důvěry v liberální demokracii a v evropskou integraci. Máme rozmyšlená řešení a alternativy? Co o tom kandidáti vědí z hlediska unijních možností a nástrojů?
3. Válka neskončí jen pro Ukrajinu, ale rovněž pro Rusko. Pro Rusko každopádně nedobře. Můžeme předpokládat implozivní, možná i násilný vnitřní vývoj a turbulence při rozpadu právních i správních poměrů. Vše v našem bezprostředním sousedství s dopady pro naši krátkodobou i dlouhodobou bezpečnost. Co bude muset EU v této agendě dělat a prosazovat? Nemůžeme očekávat přílišnou angažovanost USA ani dalších aktérů, snad vyjma rozpínavé Číny. Bude to přednostně a z nutnosti evropská agenda. A patrně nebudeme chtít opakovat chyby, kterých se EU vůči Rusku již dopustila před zahájením vojenské agrese.
4. EU musí pokračovat ve stabilizaci a rozvoji Balkánu, možná i v dalším rozšiřování a vnitřních reformách. V regionu, například v Srbsku, opět narůstají problémy s rozpadem demokratických a právních standardů. Jaký máme plán a časový rozvrh? Kde vidíme další perspektivu vztahů s Tureckem a Blízkým východem? Jak budeme reagovat na expanzivní politiku Saúdské Arábie nebo Íránu?
5. Otřesy právních poměrů, demokratických standardů a soudržnosti probíhají také uvnitř EU, zejména v postkomunistických zemích našeho regionu, jako jsou Maďarsko a Slovensko, do určité míry to platí i o Polsku. Končící Evropská komise si s těmito jevy – kromě jejich přibrzďování – neporadila. Nečekají nás další odchody členských zemí?
6. V příštím roce projdou zátěžovými volbami i USA. Půjde o vážnou zkoušku nejen pro transatlantické vztahy, ale pro řadu dalších agend, v nichž je spolupráce EU a USA, ale i EU a NATO zcela zásadní: vztahy s Čínou, vývoj v indo-pacifické oblasti, mohutná technologická dynamika v Asii a stagnace Evropy. Jaké koncepty a znalosti mají naši evropští uchazeči v těchto tématech?
7. Je stále zjevnější, jak silnou globální výzvou je akcelerující klimatická změna. Zde zatím nezvládáme ani vlastní unijní cíle a vývoj není příznivý od emisí po energetiku. Nově je stále zřetelnější generační štěpení evropských společností a ostré reakce nejmladších generací vyvolané nedostatečnými výsledky vzhledem k přijatým klimatickým závazkům.
Rozšiřuje se tím nebezpečí systémové krize důvěry v liberální a parlamentní demokratické systémy a v jejich schopnost řešit kritické agendy a plnit klimatické závazky. Jde o komplexní agendu EU, v níž se kupodivu řada českých aspirantů profiluje spíše popíráním problémů i výsledků vědeckého výzkumu. Klíčové přitom dávno není jestli, ale jak uchazeči dokážou proměnit cíle v realizovatelné politiky.
8. Kvůli válce i klimatické krizi je dnes EU na energetické křižovatce. Jako členská země nejsme právě těmi, kdo vidí dopředu a konají. Patříme naopak do energetického skanzenu, který se nedokázal pohnout k zásadní změně. Zato umně kibicuje ty, kdo se o něco snaží. Čeští unijní aktéři budou asi nadále pracovat ve velkém rozpětí mezi domácí stagnací či nečinností a evropskou dynamikou. Jak to chtějí řešit?
9. Evropa potřebuje změnit i heterogenní daňové prostředí, kvůli kterému odtékají značné nezdaněné peníze za technologické platformy, sociální a mediální sítě a umělou inteligenci do USA. Evropa tím zaostává ve financích na svůj technologický a vzdělanostní rozvoj. Obdobně není schopna uchopit demografickou expanzi zejména afrického kontinentu, která vyvolává značné migrační a populační tlaky posílené dopady klimatické změny.
Témat pro uchazeče o evropskou politiku se jistě najde ještě mnohem více včetně jejich znalostního, datového a exekutivního pokrytí. Zatím bohužel slyšíme spíše o plánech či ambicích. Jistě také uslyšíme hodně kritiky dosavadních evropských politik zejména v oblasti války, energetiky a klimatu. Mnozí dosavadní europoslanci by také měli skládat účty ze své poněkud laxní práce.
Klíčem pro volby ale bude kompetence pro práci budoucí. Prostor pro akademické, odborné i novinářské elity je otevřený. Dokážou do něj vstoupit v zájmu nás, voličů?
