Článek
Evropa dlouhodobě selhává ve snaze vytvořit tržní prostředí, které by podporovalo inovace, podnikání a chuť riskovat. Přitom má intelektuální i další podmínky k tomu, aby například v digitálních technologiích byla světovým lídrem.
Posledních 30 let je však historií neúspěchů. A dnes hraje Evropa v této oblasti v podstatě okrajovou roli, píše ekonom David S. Evans ve studii „Proč v Evropě nevznikají digitální firmy?“, publikované počátkem tohoto týdne Berkeley Research Group.
Je to alarmující čtení. Když Evans píše o Evropě, bere v úvahu členské země Unie plus Británii, Norsko a Švýcarsko. Nepočítá do Evropy Rusko, Bělorusko, Ukrajinu ani Turecko. Tato zúžená „Evropa“ se podílí na světovém HDP asi 21 procenty, přitom v ní žije asi sedm procent světové populace. To přece nezní špatně, zvlášť když se Evropa zároveň bere jako část světa, v níž se žije dobře, bezpečně a spokojeně. Ale je to dlouhodobě udržitelné?
Odpověď naznačuje automobilový průmysl, ve kterém má Evropa tradici a je silná. Tvoří tři procenta HDP a zaměstnává čtyři miliony lidí. Evropské značky a firmy jsou stále lídry v tradičních oblastech průmyslu. Jenže teď s digitalizací a přechodem na elektromobilitu začínají své postavení ztrácet. Většina nových firem v posledních 20 letech v této branži vznikla v USA a v Číně.
Když se podíváme na pět největších amerických firem (data z prosince 2023), mají dohromady kapitalizaci 8,6 bilionu dolarů. Dvě z nich (Microsoft a Apple) vznikly v sedmdesátých letech, zbylé tři v letech devadesátých. V Evropě je kapitalizace pěti největších firem pětinová (1,72 bilionu dolarů). A s výjimkou nizozemské ASML jsou všechny založené před sto a více lety.
Evropa úplně selhává ve schopnosti generovat digitální firmy. Ty Evans definuje jako společnosti, které významnou část své vytvářené hodnoty poskytují zákazníkům prostřednictvím internetu. Z 69 světových firem, které mají kapitalizaci vyšší než deset miliard dolarů, jich je pouze pět z Evropy. A ty zároveň patří spíše mezi menší. Jejich hodnota tvoří dohromady méně než jedno procento z celkové kapitalizace všech 69 společností.
Přitom to tak nemuselo být. Web vymyslel britský vědec Tim Berners-Lee v roce 1989. Bylo to v laboratoři CERN ve Švýcarsku. S rozpočtem hrazeným z evropských veřejných peněz. Ale skoro všechny firmy, které internetové technologie komerčně využily a posunuly, vznikly v devadesátých letech v USA.
Některé důvody evropského selhání jsou objektivní. Například fragmentace trhu.
Avšak za mnohé si Evropa zkrátka může sama a mohla to změnit: za vysokou byrokracii a přílišnou regulaci. Z nich vyplývá nedostatek rizikového kapitálu a odliv mozků, hlavně opět do USA. Ano, jistě, viděli jsme i evropské úspěchy, ale nedařilo se je zopakovat. A většinou ani udržet.
To se ukázalo v mobilních technologiích. Finská Nokia byla v roce 2007 největším výrobcem mobilních telefonů na světě s podílem 39 procent na globálním trhu. Nejpopulárnějším operačním systémem v tom roce byl Symbian (tržní podíl 65 procent!) od firmy sídlící v Londýně. Ano, bavíme se o roce, na jehož počátku představil Steve Jobs první iPhone. Dotykový telefon, kterému proti Nokii nedávali analytici a novináři moc šancí. Jak to dopadlo, všichni víme.
Co se týká umělé inteligence, je to až nebezpečně podobné. Akademicky se obory spojované s AI rozvíjely silně jak v USA, tak v Evropě. S Evropou byla nějak spojena řada významných jmen i institucí. Firmu DeepMind založili v Londýně v roce 2010 tři muži: Mustafa Suleyman, Demis Hassabis a Shane Legg. Ten první dnes řídí vývoj AI v Microsoftu, druhý v Googlu a třetí je rovněž v Googlu jako asi nejvýznamnější světový expert na strojové učení.
Ne že by se EU nesnažila zanechat v technologiích silnou stopu. Dokonce hodně silnou a ambiciózní – avšak v regulacích. Jestli se někde v Evropě o technologiích opravdu intenzivně a často emotivně mluví, pak to není v podnikatelských inkubátorech, coworkingových centrech nebo kancelářích investičních firem, ale v sálech a zasedačkách evropských institucí. Od roku 2014 přijala Evropa šest významných legislativ regulujících digitální ekonomiku, ale jen jednu iniciativu na podporu digitálních inovací, píše ve své práci Evans.
EU dnes zaostává v AI nejen za USA, ale už i za Čínou – v počtu patentů, investic i startupů. Má, pravda, pořád velmi silné a inspirativní akademické prostředí. Jenže Evropa si zároveň pěstuje jakousi společenskou averzi vůči byznysu. Podílí se na tom jak politici, tak i média.
Evans si ve své studii všímá výzkumu, podle nějž je mediální obraz podnikatelů v USA z 39 procent pozitivní, zatímco v Německu je to deset procent. Pak není divu, že v USA je podnikateli 16 procent dospělých, zatímco v Evropě jen šest procent.
Evropa by měla přehodnotit své priority. Nikdo nás nenutí věřit na exponenciální růst. A zároveň nikdo nevíme, jaká jsou reálná rizika nástupu AI. Opatrnost je důležitá, stejně jako prioritizace soukromí, kvality života a sociální soudržnosti. To jsou „buzzwordy“ dnešní Evropy. Ale je to zároveň luxus, který vychází z tradice a setrvačnosti, bohužel však ne ze současnosti. Evropa má v AI dnes v podstatě jediného důležitého globálního hráče – a tím je rok starý francouzský Mistral. A to je málo. Nehledě na to, že je velkou otázkou, jak dlouho evropským zůstane.
Evans píše: „Digitální inovace a hospodářský růst všude ve světě vycházejí ze soukromých investic, podnikání a trhu. Dokonce i v Číně. Evropa se musí vrátit k tomu, že se na trhy bude víc spoléhat, posílí kulturu podstupovat rizika a umenší svůj apetit regulovat.“
Můžeme se chlácholit tím, že AI je jen krátkodobé pobláznění, které přejde. Osobně si to nemyslím, byť je nepochybné, že byznysový optimismus v tomto oboru přesahuje jeho reálné možnosti. Ale jsme zároveň nepochybně na počátku éry, která změní svět.
Evropa má možná poslední šanci ukázat, že stále dokáže nabídnout podnikavým lidem podnětné a inovativní prostředí. Takové, které místo přísně regulované „pohody a klídku“ umí nabídnout inspiraci a odměňovat výjimečnost.
Jinak nemáme šanci.
