Článek
Pravicoví populisté, část sociálních demokratů, komunisté a Zelení. Neobvyklá koalice v bruselském parlamentu málem zlikvidovala pokus evropských států zastavit nekontrolovanou migraci.
Nervozita v europarlamentu se podle svědků dala krájet. „Tento pakt zabíjí. Hlasujte proti,“ skandovali aktivisté, a zdrželi tak ve středu večer rozhodující hlasování. V té chvíli nikdo nevěděl, jestli balík předpisů s názvem evropský migrační pakt nespadne pod stůl.
Naštěstí pro Evropskou komisi jejích deset návrhů zpřísňujících ochranu vnějších hranic Unie nakonec nepřesvědčivou většinou prošlo. Třeba konfliktní předpis o „povinné solidaritě“ získal od 619 přítomných 322 hlasů.
Nešlo o to, že se europarlamentní většina zavedených stran kácela pod náporem pravicových populistů, kteří chtějí využít migraci jako téma eurovoleb a kteří podobně jako tuzemská hnutí ANO a SPD považují plán Evropské komise za marný pokus zabránit masovému přistěhovalectví z Asie a Afriky.
Nejen neúčinným, ale dokonce nebezpečným se stal migrační pakt v očích většiny levicových europoslanců, v první řadě z klubu Zelených (patří k němu i čeští Piráti) a Levice (včetně českých komunistů), vedle toho také u mnoha sociálních demokratů hlavně z jihoevropských zemí. V části hlasování se proti postavili rovněž pravicoví poslanci z východní Evropy včetně Česka, kterým vadí článek o povinné solidaritě přijímat v případě potřeby několik stovek žadatelů o azyl ročně.
Více k tématu:
Migrační pakt si vysloužil i pár opatrných superlativů, třeba podle německého kancléře Olafa Scholze bylo hlasování parlamentu „historickým a nezbytným krokem“. Jinými slovy, bylo třeba vyřešit reálné problémy, dost vážné na to, aby se při hlasování europarlamentu udržela nadpoloviční většina pod vedením frakce křesťanských demokratů.
Právě Scholz si musí být vědom, jak je nezbytné udělat v záležitostech migrantů pořádek, například zavést jejich přehlednou evidenci. V roce 2015 to byla jeho předchůdkyně Angela Merkelová, která připustila, že se přes německé hranice převalila milionová migrační vlna, jejíž účastníky pak trvalo léta vůbec identifikovat, natož ověřit, jestli mají na ochranu v Evropě nárok a jestli naopak nemají vazby na teroristické skupiny.
V první řadě ovšem pakt musí vyřešit aktuální konflikt mezi Itálií, na jejíž pobřeží dnes míří nejvíc migrantů, a Německem, které je zpravidla cílovou zemí a kam Itálie lidi v posledních letech bez průtahů přeposílá. Právě tuto linku má přerušit budování přijímacích táborů hned na pobřeží či pozemních hranicích EU a také pravidlo, jak uznané žadatele o azyl rozdělit mezi víc států.
Oživit migrační téma dva měsíce před eurovolbami bylo pro křesťanské demokraty a jejich spojence nepříjemnou nutností. Hrnou tím sice vodu na mlýn pravicových populistů, trvalo však čtyři roky, než těžkopádný dohadovací stroj bruselských institucí dokázal mezi 27 členskými státy zprostředkovat pro migrační problém vůbec nějaké řešení.
V novém europarlamentu, ve kterém radikální pravice podle všech předpovědí posílí, by se to znovu zkomplikovalo a pakt by se prosazoval ještě mnohem obtížněji.
