Komentář: Dvacet let jsme Evropany. Klopýtáme, ale jdeme dobře

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejhezčí osobní vzpomínkou na vstup do EU jsou energie, radost a chuť k reformám, které jsme tehdy měli. Oproti nesnadnému přetahování, které zažíváme dnes. Ale historie neznamená zmoudření. Důležité jsou zkoušky, kterými státy a společnosti procházejí. S velmi různými výsledky.

Realita našich moderních dějin se měnila v celém období Československa. A s ní naše životy, vzestupy, pády. Od dobrého k horšímu, od horšího ke špatnému. A s happyendem v roce 1989. Pak Československo padlo rozdělením. A spolu s ním i soužití se Slováky. Přesto Československo zůstalo součástí našich dějin i naší identity. Československo neuspělo, ale prospělo. Tak vystihl jeho podstatu nedávno zesnulý historik Robert Kvaček.

O dekádu později se naší identitou stala Evropská společenství. Ta původně vznikala na troskách Evropy po porážce německého barbarství. Souběžně a v kontrastu s československým vědomým pádem do sovětskému komunismu. Pro demokratickou Evropu jsme zůstali na čtyři dekády nepřáteli. Kvůli naší vlastní chabé vůli ke svobodě vyjádřené volbami roku 1946, kvůli politikaření v roce 1948, kvůli uzavření se za vlastním ostnatým drátem komunismu.

Teprve v roce 1963 jsme si zhuntovali Československo tak, že nás předstihlo i zaostalé Rakousko. Tehdy začaly československé reformy komunismu, které uťala spojenecká invaze Varšavské smlouvy. A přišly další dvě dekády přežívání komunistické protizápadní iracionality s hospodářskou, společenskou a ekologickou devastací země. Její rozsah jsme začali plně chápat, až když skončila. Žili jsme v iluzích o solidnosti našeho školství, vzdělanosti, zdravotnictví i kultury.

Do evropského klubu jsme přistoupili ze své vůle, jediným celostátním referendem v naší dosavadní historii. Byli jsme dřívějšími nepřáteli uvítáni poté, co jsme na sobě museli několik let pracovat, abychom překonali něco ze své institucionální a právní zaostalosti. A abychom se jako země stali slučitelnými se západní civilizací. Míněno institucionálně, nikoli společensky.

Leccos už předtím vykonal na kvalitě naší demokracie a právního prostředí vstup do NATO. Dal nám klid západního a transatlantického obranného krytí. Evropské normy, kvóty, ale i perspektivy strukturální pomoci nás posléze tlačily k systémovým změnám dosavadních správních rutin.

Místy, jak se nám zdálo, také k nesmyslům, protože jsme nerozuměli skoro ničemu. Evropská budoucnost Česka byla dlouho v rukou několika státních institucí a diplomatů. A ti jí rozuměli jen o málo víc než my ostatní. Někteří dokonce uměli francouzsky a rozuměli i novému bruselskému ptydepe směrnic a nařízení.

Je dobré si připomenout, že ve chvíli pádu komunismu ovládala některý západní jazyk jen necelá dvě procenta populace. Vysokou školu mělo necelých osm procent. V kapacitách a kvalitě škol a univerzit žily státy EU daleko za naším horizontem.

Není divu, že nás před vstupem do Unie ovládal strach. Strach z nárazu do násobně bohatšího a „dražšího“ světa, na který nedosáhneme. Strach, že se v referendu nepřehoupneme přes 50 procent. Ale dali jsme to. Obavy zahnala naděje na mezigenerační přínosy členství. Na dlouhou dobu naposledy jsme dokázali vidět za horizont měsíční výplaty, za horizont příští dovolené.

Euforii z referenda pak vystřídalo překvapení, že ceny se nezvedly, Němci nám nevykoupili nemovitosti a pole, nezrušili nám Benešovy dekrety a nezavalili nás běženci. Po kapitalismu reforem a změn přišel kapitalismus prosperity, spotřeby a civilizační úlevy. Začali jsme se zabydlovat. A myslet na sebe.

Nevím, zda nebudu ukamenován, když si dovolím hypotézu, že teprve prosperita a naplnění geopolitických cílů přechodu do západního světa otevřely bránu českému euroskepticismu. A také odchod Václava Havla z Hradu. Čekaly nás, kromě zabydlování v Unii, také dvě dekády prezidentů české provinčnosti.

První krize přišla po pěti letech členství. V roce 2009 s pádem vlády během našeho předsednictví Radě EU. Krize byla důsledkem domácího krátkozrakého partajničení zasahujícího i strategické agendy. Právě tehdy, v debatě o brdském radaru a naší participaci v americké protiraketové obraně, definitivně padl širší politický konsensus na základech geopolitiky. Zaškrtila ho řevnivost provinční české partajní politiky.

Druhá krize přišla v roce 2015 s migrační vlnou ze Sýrie (bombardované Ruskem). Ruské agresivní vyprošťování se z mezinárodní izolace po anexi Krymu a výboje Islámského státu s útoky islamistů v Evropě změnily pohled české veřejnosti na Evropu. Ze zdroje prosperity se pro mnohé (znovu) stal zdroj strachu.

Tento dojem byl vydatně kořeněný vlnou domácího populismu a kverulantstvím proti dobrovolným migračním kvótám. Vynořil se stín požadavku následovat brexit. Bez vlivné přítomnosti proevropské síly na domácí politické scéně zesláblo i evropanství české společnosti. Hysterická protievropská kampaň nových populistů inspirovala i svého příznivce, penzistu Baldu, k inscenaci teroristického útoku na železnici u Mladé Boleslavi v roce 2017.

Při rozostření západní geopolitiky upadl český stát a jeho politici do područí lobbistického vlivu silných finančních a obchodních skupin, které se těšily asistenci z nejvyšších míst. Evropský tah vystřídalo poklonkování imperiálním alternativám v Kremlu a v Pekingu.

Agent čínské rozvědky měl vlastní kancelář na Hradě. Civilní pekingské bojůvky mlátily české demonstranty a zabavovaly jim tibetské vlajky při návštěvě Si Ťin-pchinga v Praze. Čínský velvyslanec s hradním kancléřem šikanovali předsedu Senátu.

Ruský Rosatom si zase obsadil Ministerstvo průmyslu. Napsal si – rukou ministra – zákon o energetické bezpečnosti tak, že málem v hlasování Sněmovny získal plnou kontrolu nad energetikou státu a jejím financováním z daní.

Český hazard s evropskou identitou ukončilo teprve smrtelné sevření pandemií nemoci s čínským rodným listem a odhalení ruských původců vrbětických výbuchů. Ubránil nás unijně sponzorovaný nákup proticovidové vakcíny a nemilosrdný únik informací o Vrběticích z britských zpravodajských zdrojů. Sami bychom se, s tehdejším obsazením Hradu a Strakovy akademie, nejspíš neubránili.

Českou geopolitickou váhavost zase ukončila válka a ruská agrese. Průvodním jevem bylo definitivní ztrapnění tuzemských protievropských prezidentů. A bohužel také selhání Evropské komise vůči vojenské hrozbě Kremlu. Navzdory našemu, polskému a baltskému varování se v Moskvě diplomaticky znemožnil vysoký evropský představitel pro zahraniční politiku Josep Borell. Unie hledala svou politiku teprve s napadením Ukrajiny, připravena nebyla.

Druhé české předsednictví Radě EU řešilo nutnost vyrovnat se s okamžitými dopady ruské agrese pro celou Unii. Především v energetice, v humanitární podpoře ukrajinských uprchlíků a v hledání nové evropské politiky vůči válce v sousedství, včetně evropské soudržnosti. Charakter pochybností o Evropě se změnil v nutnost jejího výkonnostního pozdvihnutí v kritických podmínkách.

Řešení energetických, humanitárních a kohezních agend jsme poměrně záhy doplnili o materiální vojenskou podporu. Unie nemá vlastní vojenský arzenál, ale je nejbohatším spolkem zemí. Může financovat ty, kdo mohou a chtějí Ukrajině zbraně dodat. Iniciativa v tomto modelu evropské spolupráce patří od počátku nám.

Od ustrašenosti, kverulování a těžení z evropské pomoci nás ruská agrese posunula k inspiraci ostatních v obraně Evropy. Do této kategorie nakonec patří i česká iniciativa v dodávkách munice. Že budou právě Češi zdrojem solidarity v Evropě, a to jak stát, tak občané svou finanční podporou, to je v roce 20. výročí našeho členství bezmála happyend.

Nikoli snad proto, že máme před sebou evropské volby, ale proto, že potřebujeme Unii kultivovat jako nástroj vlastní bezpečnosti. Nemůžeme v jejím usměrňování přestat.

Po vstupu Švédska a Finska do NATO významně poklesl podíl neutrálních zemí v EU. Zároveň vzrostla bezpečnostní váha východního evropského křídla od Skandinávie přes Pobaltí a střední Evropu až k Rumunsku. Nové těžiště evropských obranných zájmů by se mělo prosadit i v EU. Jak ve formování nové Evropské komise, tak v nových obranných výborech Evropského parlamentu s cílem ustavit a dostat do operačního stavu vojenskou kapacitu Evropy.

Armády jsou plně v rukou členských států, což platí i pro NATO. Opírat se pouze o NATO ale znamená nechat o evropské obraně spolurozhodovat i těžko předvídatelné Turecko, nemluvě o riziku vnitřních změn v atlantické politice USA. Spojené státy jsou stále více vázány v Pacifiku a na Blízkém východě.

Pro další postup existuje několik modelů řešení evropské obrany. Je třeba je propracovat v diskuzi členských států EU ve všech vrstvách integrace obranných kapacit.

Nelze přehlížet ani vnitřní rozkolísanost Unie. Od střední Evropy se Slovenskem a Maďarskem až po specifické zájmy jižního křídla Evropy. Problémy bezpečnosti středomořských členských států v africkém sousedství budou s klimatickou krizí a ruskými politickými ingerencemi v regionu zesilovat. Pokud my požadujeme jejich spolupráci v podpoře Ukrajiny, nemůžeme ignorovat jejich problémy s migrací a nestabilitou v subsaharské Africe. V této dimenzi i v klimatické agendě máme geopolitické dluhy.

Teprve na Slovensku, které se jeho současná vláda snaží geopoliticky neutralizovat, si člověk uvědomí konvergenční sílu eura. Sílu jeho gravitace k Evropě.

U nás je společná měna strašák. Na Slovensku je to civilizační kotva. Pro nás je euro nesplněný právní závazek určený referendem. Většina se ho bojí v důsledku epochy strašení jako principu české politiky. Strašení migrací, Drahošem, Schwarzenbergem, eurem, Bruselem, Green Dealem, penzijní reformou. Uvidíme, zda se konečně české politické elity osvobodí od klacku strachu z Unie k pozitivnímu evropskému programu.

Slovensko bude testem, zda je právní substance evropské identity dostatečně robustní. Zda odolá likvidačním pokusům vůči justici, veřejnoprávním médiím, neziskovým organizacím. Testováním těchto limitů může Slovensko ukázat evropské meze i pro případný nástup protievropského populismu u nás.

Česká společnost se za 20 let změnila. Podíl lidí bez maturity mezi roky 2001–2021 klesl z 61 na 44 procent. Podíl vysokoškoláků vzrostl z devíti na 18 procent, v populaci 30 až 40 let má univerzitní vzdělání plná třetina občanů. Politice nevzdělanosti a strachu se prostor zmenšil.

V nedávno zveřejněném globálním reportu o indexu pocitu osobního štěstí v období 2021 až 2023 jsme se vyhoupli na 18. místo ze 140 zemí. Pocit štěstí indikuje růst kvality života. Souvisí se schopností chovat se solidárně, dávat peníze na charitu, s pocitem kontroly nad vlastním životem a ukotvením v solidárních sociálních vztazích. To vše vedle solidní prosperity a rostoucí délky zdravého dožití.

Česká společnost kvalitou života předbíhá provinční českou domácí politiku. Euro, Green Deal, genderová rovnost, práva sexuálních menšin zůstávají politickými strašáky. Kvalitou života se pohybujeme skandinávským směrem, zatímco mainstream české politiky nás drží ve středoevropských poměrech.

K emancipaci nás paradoxně tlačí ruská agrese. Posílila v nás odolnost vůči strašení i zájem o praktickou solidaritu s Ukrajinci a jejich obranou. Každodenně nás Kreml utvrzuje v hodnotě evropského bezpečí.

Probrala se i česká politika k širší evropské solidaritě a k výkonosti měřené pomocí druhým. A sklízí široké mezinárodní uznání. Nyní jen čekáme, až přistoupí k ukončení protievropského populismu doma otevřenou modernizací institucí i politických, měnových a správních poměrů.

V opačném případě se pozorně dívejme na testování evropských limitů a brzd na Slovensku. Může to být pro naši evropskou budoucnost zásadní podívaná.