Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jsou to dva roky, co si ministři vlády Petra Fialy přebrali jmenovací dekrety od tehdejšího prezidenta Miloše Zemana a ujali se funkcí. A když se nic nečekaného nestane, zhruba dva roky plus minus pár týdnů zbývají do chvíle, kdy se ve Strakově akademii začne scházet zase nějaká jiná vládní parta, podle výsledku sněmovních voleb více, nebo méně odlišná od té stávající. S jakými výsledky Fialův kabinet svůj první poločas odehrál?
Vedle mnohokrát zmiňovaného pozitivního působení v zahraniční politice je na vládě třeba ocenit především stabilitu. Je pravda, že zažila změny, ve srovnání s předchozími kabinety však spíše kosmetické.
Během prvních dvou let Babišovy vlády se vyměnily hlavy šesti rezortů. Divoké koaliční vládnutí za premiéra Petra Nečase si během prvního poločasu vyžádalo změny dokonce v osmi rezortech. Bohuslav Sobotka měl první poločas vlády klidnější, měnil šéfy pouze na čtyřech ministerstvech.
Petr Fiala jde v tomto směru v Sobotkových stopách. Také za jeho vlády už zažili změnu šéfa ministerští úředníci na čtyřech adresách, přičemž ještě výměna v čele rezortu evropských záležitostí byla „jen“ vynucena přesunem Mikuláše Beka na Ministerstvo školství.
Tmel, jímž Fialův kabinetu drží pohromadě, má více složek. K těm méně významným ve srovnání s předchozí vládou patří odlišná politická kultura, jež sází více na uzavřená smírčí jednání než na řev na tiskových konferencích ve stylu „nebuďte slušnej“.
Mnohem podstatnějším a spolehlivějším lepidlem je ovšem pohled na vývoj voličských nálad. Žádná z koaličních stran není v pozici, v níž by jí pobyt mimo kabinet přinesl více politických bodů než účast na vládě. Opustit vládu nadto znamená ocitnout se v opoziční linii, jejíž tón určují Andrej Babiš s Tomiem Okamurou. Na což má z vládních politiků náturu málokdo.
Pevné stmelení Fialova kabinetu však zároveň způsobuje strnulost. Poslední premiéři z ODS Topolánek a Nečas se rádi odvolávali na britskou tradici, podle níž premiér kolem poloviny svého vládnutí kabinetem trochu zatřese, obmění pár slabších kusů a nahradí je dravějšími ministry. To se tentokrát nestane. Takové změny se musejí dít napříč koaličními stranami, aby žádná nevypadala jako méně schopná než jiné. To, co lze v koalici dvou nebo tří stran jakž takž zorganizovat, by se v různorodé pětikoalici změnilo v akci složitostí připomínající filmový Kulový blesk.
Navíc – zatímco najít adepty na možnou výměnu není tak těžké (namátkou ministři financí, zdravotnictví či spravedlnosti), nevidíme nikde žádné nové dravé tváře, které by se, obrněny potřebnou kompetencí, do vládních křesel hrnuly. Zvláště pokud by měly být ze stejných stran jako stávající ministři. A vymýšlet přeskládání vlády spojené ještě se stranickou výměnou rezortů, to už by nechtěl v pětičlenné koalici plánovat ani profesor matematiky, natož politologie.
Vynucená personální stabilita vlády má samozřejmě své důsledky. Tím nejdůležitějším je politické opatrnictví a následná absence skutečných reforem. Ty přitom vládní politici před volbami i těsně po nich hojně slibovali.
Slavná a vzývaná konsolidace veřejných financí se omezila na to, že vláda ušetřila na své vlastní nové (především obranné) výdaje. Proti minulým přístupům je to jistě pokrok, nicméně strukturální schodek zůstává prakticky stejný, jako když se Fialův kabinet ujal vlády. Což není překvapivé. Aby se to změnilo, musel by skutečně nastat pohyb v systému daní – nikoli jen dílčí cukání několika sazbami.
Zejména by bylo nutné rozbít zlaté tele v podobě „zrušení superhrubé mzdy“. Protože ale tuto modlu uplácal sám Fiala v mesalianci s Babišem a Okamurou, není v dohledu doba, kdy by její většinové vzývání mohlo skončit.
Všechny politologické poučky hovoří o tom, že „okno příležitosti“ pro reformní kroky, které obvykle začínají nějakými nepopulárními opatřeními, je otevřené pouze v prvních měsících mandátu vlády. Vlnu odporu vláda sklidí těsně po volbách, což nevadí, a před dalšími volbami už se při troše štěstí projeví pozitivní dopady reformních kroků. Tak přesně tohle vláda prošvihla – v poločase už se to dá říci s jistotou.
Kromě nutných koaličních kompromisů je na vině především politická zbabělost, která vládě svázala ruce v prvním roce. Než se ministři rozkoukali, byly na spadnutí prezidentské volby. Fialova vláda se bála, že by přílišnou aktivitou nahrála Andreji Babišovi, tak raději nedělala nic. Ministři místo návrhů změn přicházeli jen s nepromyšlenými výroky, které nakonec opoziční prezidentští kandidáti i jejich sněmovní kolegové stejně použili proti nim.
Druhou zásadní chybou Fialova kabinetu byla nepřipravenost. Po osmi letech v opozici a navzdory velkohubým předvolebním prohlášením neměli ministři při nástupu do úřadu v rukách prakticky nic.
Ano, necelé tři měsíce po jmenování vlády začala ruská agrese vůči Ukrajině. To bylo zlé a vláda si od počátku pevně stoupla na správnou stranu. Některé ministry to i silně zaměstnalo.
Ale jak přesně to bránilo ministrovi zdravotnictví vytáhnout ze šuplíku nachystanou reformu? Leda by tam žádná nebyla. Nával uprchlíků na úřadech práce byl jistě náročný, ale byl to skutečně důvod, proč ministr práce a sociálních věcí nepředložil k debatě promyšlený návrh penzijní reformy? Válečné výdaje nebyly malé a byly nepříjemné, nejsou ale omluvou pro to, že ministr financí neměl sebemenší představu, jak snížit strukturální schodek a vymanit české rozpočty z pasti stamiliardových deficitů.
Vládci klíčových rezortů, v nichž vládní strany slibovaly důležité reformy, přišli do svých židlí zcela nepřipraveni. Výsledkem jsou (téměř) dva roky reformních prázdnin a předkládání prvních návrhů teprve nyní, kdy je okno příležitosti dávno zavřené. Jurečkova penzijní reforma teprve míří do Sněmovny. Pár nápadů ministra zdravotnictví Vlastimila Válka je v připomínkovém řízení. Co se strhne ve Sněmovně okolo těchto návrhů, jejichž důsledkem může být například redukce dostupnosti pohotovostí nebo zvýšení spoluúčasti, asi není těžké si představit.
Začnou-li tyto nebo další nápady platit – odhadněme optimisticky – za rok, vláda neomylně sklidí jejich první hořké plody těsně před dalšími sněmovními volbami. A to ještě za předpokladu, že Vlastimila Válka ani další ministry reformní étos vůbec neopustí poté, co zažijí příští rok před volbami evropskými a krajskými.
Stručně řečeno, co Fialův kabinet neudělal v prvním poločase svého vládnutí, to už teď prostě nedožene.
