Článek
Po čase se do zdravotnictví vrací debata o přesčasové práci. Příčinou tohoto comebacku je novela zákoníku práce, kterou nedávno Senát poslal zpět poslancům. Jedná se o takzvanou transpoziční novelu, která má zanést do českého pracovního práva požadavky EU. K této novele ovšem lidovecký poslanec a lékař Vít Kaňkovský úspěšně přidal pozměňovací návrh, který ve zdravotnictví umožňuje legalizovat desítky dalších přesčasových hodin.
To slovo „legalizovat“ je důležité, protože zdravotníci dělají nekonečné přesčasy už dnes, jen se na to používají různé právní kličky, nejčastěji asi uzavírání dohod o provedení práce nad standardní pracovní úvazky.
Čistě ilustračně, realita bývá o něco sofistikovanější: lékař odslouží standardní 12hodinovou službu a další „dvanáctku“, která plynule naváže, vykoná jako „dohodář“. Následovat může klidně dalších 12 hodin, protože z pohledu zákoníku práce si jako zaměstnanec mezi dvěma směnami náležitě odpočinul. Faktickým výsledkem je ale 36 hodin nepřetržité práce.
Není to zdaleka neobvyklá praxe. Podle průzkumu sdružení Mladí lékaři dosahuje průměrná délka lékařské služby 26 hodin, ačkoli zákoník práce nedovoluje pracovní směnu delší než 12 hodin. „Pouze něco málo přes 3 % lékařů (19 z 560) sloužících noční služby pracovalo ve 12hodinovém režimu splňujícím zákonný limit délky jedné směny,“ píší Mladí lékaři.
Za takové situace zjevně není řešením ani jakýsi explicitnější zákaz více než 12hodinové práce, který je v novele obsažen. A žádným řešením není ani Kaňkovského pokus o částečnou legalizaci tohoto stavu.
Jediným skutečným řešením jsou systémové změny, které by snížily tlak na přesčasovou práci. Sekce mladých lékařů České lékařské komory (což je, pozor, jiné sdružení než Mladí lékaři), která se postavila do čela aktuálních debat o přesčasech a odporu proti novele, uvádí mezi prvními návrhy zvýšení lékařských platů.
Je pravda, že u mnoha lékařů je práce přesčas motivována solidním přivýdělkem k základní výplatě. Takže není lichý argument, že pokud by lékaři nebyli na přesčasech existenčně závislí, pak by se s (dražší) lékařskou prací také citlivěji zacházelo. Navíc je to opatření, které je relativně jednoduché – přepisovat platové tabulky pro přímo řízené nemocnice vláda může a ostatní zařízení se více či méně ochotně přizpůsobují.
Problém s vyššími odměnami ve vztahu k přesčasové práci je ovšem dvojí. Jednak není jisté, že jde o řešení. Atraktivita vyššího výdělku je pořád silná a výsledkem může být také to, že se o pacienty budou starat lékaři stejně utahaní, jenom o něco bohatší. A celý systém bude pořád stejně špatný, jenom o něco dražší.
Druhým problémem je to, že ono lepší zacházení s dražší prací lékaře také není jisté. Dražší práce lékařů by mohla být pro managementy nemocnic dobrou motivací pro hledání lepší organizace práce – pro odbřemenění lékařů od papírování (které nyní zabírá zhruba polovinu jejich pracovní doby), pro efektivnější organizaci služeb. Chybí ale hodnověrnější analýza, která by tyto organizační rezervy změřila a popsala. Navíc není pravděpodobné, že ve všech nemocnicích budou tyto rezervy stejné, a tedy – při stejném zdražení lékařské práce – stejně dobře využitelné.
Řešení je ale třeba hledat i jinde. A rovnou bude dobré zapomenout na další tradiční povzdech, totiž že zdravotníků je málo, a proto musejí pracovat mnoho hodin přesčas. Jednak to z pohledu statistik není pravda (počet lékařů i sester na obyvatele je v Česku nad průměrem EU), jednak sázet při současném demografickém vývoji na nějaký náhlý a dynamický růst počtu pracovníků ve zdravotnictví je čirá naivita.
Bude dobré se smířit s tím, že lékařů ani sester o moc víc než dnes prostě nebude. Možná už nikdy. Proto je nutné soustředit se na efektivní práci s pracovní silou, kterou máme momentálně k dispozici.
Mladší generace doktorů a sester odkojená online prostředím velmi dobře vidí rezervy, které jsou v kvalitě nemocničních informačních systémů, jejich kompatibilitě a propojenosti a v digitalizaci zdravotnictví obecně. „Doporučujeme zejména zintenzivnit práce na digitalizaci českého zdravotnictví. Ambulantní i nemocniční informační systémy používané v ČR doslova blokují a zpomalují lékaře v jejich práci,“ píší v jednom ze svých prohlášení Mladí lékaři. „Nemožnost okamžité výměny zdravotnických dat ve zdravotnictví zpomaluje a snižuje efektivitu práce lékařů,“ píše se dál. Tady se otevírá velký prostor pro koordinační roli státu a jeho digitalizačních snah.
Postupné sjednocování formátu lékařských zpráv a propouštěcích materiálů je jeden z kroků k tomuto cíli. Čím standardizovanější tyto typy dokumentace budou, tím snazší bude zapojit do jejich tvorby nástroje, které nabízí dnešní svět technologií včetně umělé inteligence. (Pokroky AI v oblasti diagnostiky, kde také dochází k velkým úsporám času, teď nechme stranou.)
V neposlední řadě by mělo sebrat odvahu Ministerstvo zdravotnictví a poctivě se zamyslet nad celkovou strukturou českých nemocnic. Možná bude načase si přiznat, že Česko prostě nemá dost lékařů (ani jiných zdrojů) na to, aby se všechny nemocnice snažily poskytovat všechny myslitelné služby včetně 24hodinové pohotovosti.
V Německu, kde je nemocniční síť ještě roztříštěnější než u nás, se už léta vážně zabývají její reformou, ve které „nejnižší“ patro tvoří takzvané komunitní nemocnice. Ty nemají ambici pokrýt celé spektrum lékařských služeb, neočekává se od nich pohotovost 24/7, ale vycházejí primárně vstříc místní poptávce - obvykle v oblasti následné či dlouhodobé péče, péče o chronické pacienty, případně tu klient najde jen několik specializovaných ambulancí. Náročnější péče se koncentruje do větších zařízení s větší spádovou oblastí, nejsofistikovanější výkony se koncentrují do několika vysoce specializovaných center ve velkých nemocnicích.
Něco podobného by se mělo diskutovat i u nás. On se vývoj podobným směrem nakonec ubere i sám od sebe, jak bylo vidět třeba na případu končící porodnice ve Stodu. Ale kdyby šlo o řízenější proces s politickým krytím, byla by větší šance, že proběhne hladce a efektivně. Vyžadovalo by to ovšem velkou politickou odvahu.
Obcházení zákoníku práce kvůli obrovskému množství přesčasové práce je jedním ze symptomů chorobného nastavení českého zdravotnického systému. Generačně podmíněná neochota mladých lékařů se s tímto systémem smířit tak, jak to udělali jejich rodiče, může být vítanou součástí léčby. Proto by byla velká škoda, kdyby se debata o přesčasech a jejich rizicích pro provoz nemocnic i bezpečnost pacientů smrskla na debatu o platech a mzdách, jak se to stalo už nejednou v minulosti.
