Článek
Dezinformace se prý staly důvodem roztržky ve vládní koalici. Přesně ta věta zní: „Koaliční politiky nadzvedl rozhovor, ve kterém Pojar na otázky novinářů řekl, že vlastně neumí dezinformaci definovat.“
Já taky ne, říkám si při čtení s úlevou.
Připomeňme, že diplomat Tomáš Pojar dostal problematiku dezinformací na starost poté, co ve Strakově akademii skončil Michal Klíma, bývalý vydavatel a muž najatý Petrem Fialou na tuto agendu původně.
V případě Pojarova výroku jde už o starší rozhovor pro Deník N, ale i tak s ním souhlasím. Protože právě tohle je fakticky největší problém celého boje s dezinformacemi. Totiž že pořádně nevíme, co dezinformace jsou.
Opravdu to nevíme. Je těžké bojovat proti něčemu, co nedokážeme přesně, exaktně definovat. Ve slovníku či na Wikipedii najdeme definice ve smyslu „úmyslně lživá informace“. Ale v té je jednoznačné pouze neutrální slovo „informace“. Že je něco „úmysl“ a „lež“, je třeba prokázat. Obojí je těžké. A praxe ukazuje, že prokázat obojí zároveň je prakticky nemožné.
Vím, co většina lidí namítne. Že přece každý z nás pozná dezinformaci na první pohled. To je pravda. Každý den narazíme (zvlášť na sociálních médiích) na nějaká tvrzení, která s naprostou jistotou považujeme za dezinformace. Problém je ovšem právě v tom exaktně to dokázat.
Je to vlastně trochu podobné jako s pornografií. Ta se taky obecně definuje velmi těžko a říká se: „Pornografii poznáš, když ji uvidíš.“ A přesně tak to je. Jak fotografie erotická, tak pornografická mohou znázorňovat zhruba totéž. Ale když se na ně podíváme, na první pohled vidíme, která je která.
V případě pornografie si při jejím exaktním definování pomáháme průvodními efekty. Například v médiích při určování obsahu často platí, že pornografie se pozná tak, že zachycuje vzrušený pohlavní orgán. Takové fotky se pak nepublikují.
Bohužel – v oblasti dezinformací takové pomůcky nejsou. Spoléhat se jen na pocity či přesvědčení nelze.
Navíc často děláme zásadní chybu v tom, že termín dezinformace používáme nepřesně. Někdy křičíváme „dezinformace!“, když slyšíme něco, s čím prostě nesouhlasíme, co se nám nelíbí nebo co považujeme za příliš cynické.
Ale nic z toho nemusí znamenat, že jde o dezinformaci. Když někdo podporuje Rusko, je pro lidi vyznávající západní hodnoty člověkem, s nímž nechtějí mít nic společného. Který se chová nechutně a ohavně. Ale automaticky neplatí, že je dezinformátor.
Může fakta překrucovat, předkládat je neúplná nebo vysvětlovat a vykládat po svém. Máme svaté právo se s takovým člověkem nebavit, vyloučit ho ze své společnosti. Odsednout si, když je s námi u jednoho stolu. Ale znamená to rovnou, že se takovým člověkem má nějak zabývat stát? To se mi zdá nejen nesprávné, ale i nebezpečné.
Protože když boj s vágně definovanými dezinformacemi institucionalizujeme, může se stát, že až v dalších volbách vyhraje politická síla, která bude mít nedejbože diametrálně odlišný pohled na svět a jeho hodnoty, tak se šiřiteli dezinformací staneme my.
Taky na adresu vlády zaznělo (viz citovaný článek na Seznam Zprávách), že stát je v boji proti dezinformacím „impotentní“ (lidovecký bezpečnostní expert Jan Bartošek), „bude se to jen zhoršovat“ (poslanec TOP 09 Michal Zuna), je to „naprostá tragédie“ (pirátská europoslankyně Markéta Gregorová).
A to říkají politici vládnoucích stran! Evokuje to myšlenku, že vláda je slabá a selhala.
Myslím si pravý opak. Jestliže postupně neuspěli vládní zmocněnec a poté ani vládní poradce pro dezinformace, říká to něco zcela jiného: tahle vláda prostě ctí svobodu a demokracii, základní západní hodnoty.
Takhle jednoduché to je. „Boj s dezinformacemi“ je v běžném každodenním provozu často jen orwellovský newspeak, jímž se chceme vypořádat s těmi, které považujeme za špatné a nebezpečné. A dost možná je za takové považujeme oprávněně. Ale musíme se s nimi vypořádat jinak než z kanceláře úředníka vybaveného zvláštními pravomocemi.
Slovo „dezinformace“ jsme navíc zbavili přesného obsahu tím, že ho nadužíváme. Což je dalším dokladem toho, že žijeme v době, která se bezhlavě zamilovala do silných slov.
Příklad: snad milionkrát už zaznělo, že jsme ve „válce“, byť reálně v žádné válce nejsme. Ano, válka nám hrozí a může k ní dojít. Ale až opravdu začne, dobře to poznáme. Budeme se mít milionkrát hůř než teď, kdy svoje „jsme ve válce“ vykřikujeme u piva či u kávy v příjemných podnicích.
A poznáme to i tak, že dezinformace už nebudou problémem, protože ten se ve válce obvykle vyřeší zavedením cenzury. To chceme?
Boj s dezinformacemi je těžký, zdlouhavý, možná i nemožný. Jak je definovat? Chápu, když někdo říká, že jsou to lži vykonstruované za účelem destabilizovat společnost a diskreditovat demokracii. Jenže poznáme skutečné intence a ambice, když lidem do hlavy nevidíme?
Totalitní režim, který jsem zažil a pamatuju si ho, nedefinuje dezinformace, nýbrž pravdu. Tu jedinou a oficiální. A všechno ostatní jsou dezinformace. Ten termín je eufemismem pro jakýkoli jiný názor, než je oficiální pravda. To chceme?
Nesvoboda je jako rakovina, která nás zabíjí a nedává nám šanci. Demokracie je nedokonalý režim, který nás trápí svěděním a nekomfortem. Někdy jsou tím svěděním dezinformace, jindy něco jiného. Ale vždycky, vždycky je to lepší než totalita.
