Komentář: Divné. Jsme příští terč, přesto česká zášť k Ukrajincům sílí

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dva roky po Putinově invazi na Ukrajinu se vztah nezanedbatelné skupiny Čechů k tamní válce i k samotným Ukrajincům proměňuje. Průzkumy veřejného mínění a nově i expertní posudek Ministerstva vnitra konstatují znepokojivý trend. Klesá ochota k válečné pomoci Kyjevu. A v části národa mohutní zášť k Ukrajincům.

Důvod je zřejmý. Lidé se mají materiálně hůř. A hledají zdroj úpadku. Je jím (pominu-li mnohé další okolnosti, které nejsou předmětem tohoto textu) Vladimir Putin. Viníkem je Rusko, jež vyvolalo krveprolití a s ním související ekonomické otřesy.

Paradoxně však sílí tendence hledat původce hospodářského „nerůstu“ na straně oběti.

Pomýlená je už teze, že Ukrajině jen posíláme peníze a materiál, tedy že účetně pouze tratíme. Vysvětlení přidává poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar. V Česku objednávají a platí výrobu zbraní Ukrajina, Nizozemsko, USA, Dánsko i další státy. „Říká se to těžko, ale měli bychom to říkat častěji: my Češi na té válce taky vyděláváme. Naše soukromé zbrojovky odvedly za minulý rok dvě miliardy navíc do státního rozpočtu,“ připomíná.

Leč je to marné. Kdo nechce slyšet, neuslyší.

Vraťme se k analýze Ministerstva vnitra. Ukazuje důvody, proč mají někteří z nás Ukrajinců po krk.

„Zintenzivnily se výpady proti Ukrajincům. Byla jim přisuzována vysoká kriminalita, nevděk vůči českým občanům, sympatie k (neo)nacismu nebo byla bagatelizována bezpečnostní situace v jejich domovině,“ stojí kromě dalšího v čerstvé pololetní zprávě o projevech extremismu a předsudečné nenávisti.

Podstatnou roli hrají proruští lháři. Řečeno jazykem vnitra: „Na stupňování napětí se podílí značnou měrou dezinformační média i konkrétní osoby, které on-line prostor zaplňují často polopravdivými, či zcela smyšlenými informacemi o různých incidentech či nespravedlnostech. Nezřídka jsou tyto obsahy doplněny sdělením o Ruské federaci, kde údajně stále ještě funguje právo a spravedlnost a kde stát chrání své obyvatelstvo a ‚tradiční hodnoty‘ před menšinami a dekadencí.“

Aktuální předvolební turné ministra vnitra a šéfa hnutí STAN Víta Rakušana po vybraných městech ilustruje výše řečené konkrétními příběhy. Téma Ukrajiny a Ukrajinců, kteří „našim lidem“ berou peníze, patří k nejdiskutovanějším.

Za své si jej teď se svým tradičním citem pro nevkus bere i Babišova opozice. V publiku tak či onak vzbuzuje mocné vášně.

Ale opatrně. Rakušanovo obecenstvo je specifické. Ani omylem nereprezentuje českou populaci jako takovou.

Přesto si v libovolné pivnici host vyslechne totéž. Ukrajinci jsou pro některé Čechy ztělesněnou pohromou. Přímou úměrou stoupají antipatie vůči vládnoucím politikům, kteří – za sebe říkám díkybohu – pevně drží proukrajinskou linii.

Otázka zní, co se stane, potáhne-li se konflikt dalších pět let. Co se stane, otočí-li se náš politický kompas. Letmo načrtnu dva stěžejní scénáře.

1) Naznáme, že takto dál žít nechceme. Že už Ukrajincům na frontě, ani běžencům, kteří u nás žijí, pomáhat nechceme a nebudeme. Protože to stojí peníze. Že si raději dopřejeme, co já vím, barevnější televizi. Mrazivější mrazák. A necháme Ukrajinu padnout. Může být, že se nám přechodně materiálně doopravdy uleví. Cena, již v příštích desítkách let zaplatíme, bude ovšem krutá. Násobně porostou rozpočty na zbrojení a obranu – logicky na úkor jiných oblastí. Na úkor školství a inteligentnější budoucnosti, kupříkladu. A co je ještě horší, budeme se bez ustání bát. Jestli si Rusko ve své touze po obnovení sovětského impéria kromě Polska, části Skandinávie a Pobaltí, které jsou ohroženy nejvíc, nesáhne znovu také po nás.

2) Setrváme na své geopolitické kótě. Což bude těžší. Pro některé naše blízké finančně obtížně zvladatelné. Těm je třeba okamžitě cíleně pomoci. Jinak řečeno: vydržíme. Útrapy a nepohodlí, zchudnutí a diskomfort uneseme.

Zvolíme-li první scénář, čeká nás snad relativní hmotné pohodlí, jen zkažené setrvalým strachem.

Čísla mluví jasně. Centrum pro výzkum veřejného mínění v průzkumu zjistilo, že 70 procent Čechů bere válku jako nebezpečí pro Českou republiku. Víc než dvě třetiny z nás vidí stav věcí na Ukrajině jako riziko pro globální mír. A jen šest procent Čechů je v klidu. Zbylých více než 90 procent se obává, že se ruské tanky mohou časem kodrcat po pražské dlažbě.

Ano, celé je to nelogické. Až bizarní.

Nemalá část obyvatelstva by ráda měla klid a přenechala Ukrajinu Putinovi. Zároveň se skoro celý národ bojí, že si pak Rus přijde i pro nás.

Zvolíme-li druhý scénář, nedočkáme se patrně v dohledné době naplnění kapitalistického snu – nekonečného ekonomického růstu. Budeme asi o něco chudší. Leč neztratíme sebeúctu. Což je hodnota z nejvyšších.

Hovoří o tom moudro, které se učí hned v prvním semestru psychologie: Chcete-li být na sebe hrdí, dělejte věci, jimiž se můžete chlubit. Speciálně s naší historickou zkušeností na sebe, myslím, můžeme být hrdí pouze tehdy, nenecháme-li Ukrajinu, surově týranou Ruskem, bez pomoci.