Komentář: Dětem ničí životy sociální sítě. Nebo spíš líní rodiče?

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nová studie českých a moravských lékařů a vědců z oboru psychologie částečně koriguje populární náhled na sociální sítě coby dílo Luciferovo.

Pořád platí varování před srovnáváním se s nereálným vzorem prolhaných influencerů. S naleštěnými, ale falešnými příspěvky „perfektních“ vrstevníků. „Může to vyvolávat pocity neschopnosti a poraženectví,“ konstatují vědci.

Což nezlehčujme. Rozsah škod může být značný. A fatální. Je to klišé, žel pravdivé: kupříkladu citlivější dívky si někdy nesmyslně přijdou tváří v tvář vyfiltrovaným a liposukcemi vysátým influencerkám tučné, bachraté. Načež mohou zahučet do šeré rokle anorexie nebo bulimie.

Obecně se však sítě, zdá se, zvolna mění. Nad pokryteckou a klamnou bezchybností získává navrch upřímná autenticita.

Badatelé tří ctihodných akademických institucí s využitím nespočtu zdrojů přiznávají „sockám“ i pozitivní vlastnosti.

Prozkoumejme tedy selektivně pouze potenciálně kladný nebo přinejmenším neutrální efekt sociálních sítí. Namísto obvyklého láteření nad roztěkanou generací skloněných hlav. Snad mi autoři výzkumu odpustí, že se pro jednou svezu výhradně po jedné vybrané linii jejich jinak komplexní vědecké práce.

Zdá se, že po nadšení, střídaném pochybnostmi, depresemi, odmítáním, ba voláním po zákazech, přichází jako u každé nové technologie (ačkoliv to už u sítí léta neplatí) fáze smíření, přijetí a hledání rovnováhy. A ještě lépe pozitiv.

Máme tu starší ověřené fenomény. Bonding. Termín, pod nímž se rozumí zkušenost spojující homogenní skupiny lidí, například rodinu a nejbližší přátele.

Nebo bridging, který je utvářen sice povrchnějšími, přesto užitečnými vztahy s přáteli přátel a širším okruhem osob.

Ale i nové trendy. I laik si všimne, že se teď víc než dřív prosazují influenceři, kteří nemachrují, nýbrž řeší miliardu pochybností navázaných na dospívání. Potíže s akné, ubohé kapesné, absenci muskulatury, ňader, pubického ochlupení, sexu. Strach z intimity, prvních doteků, z neopětované lásky. Klasické znechucení z rodičů a autorit. S panikou hraničící nejistotu, kdo vlastně jsem, co a proč tady dělám.

Na dnešních teenagerech oceňuji kuráž, s níž někteří otevírají témata emoční zranitelnosti, nesmělosti, rozpačitosti. My jsme tohle neuměli. Tleskám.

Dělí se o fuckupy, které sice s odstupem dekád mohou působit malicherně, ale v dané chvíli a věku jsou centrem vesmíru. „Toto sociální srovnávání může vést k posilování pocitu sebedůvěry, nárůstu motivace a optimismu,“ komentují to výzkumníci.

„Zásadním bodem v celém procesu sociálního srovnávání je výběr samotného cíle ke srovnávání, respektive volba referenčních osob,“ píše se ve studii.

Vrátím se k tomu v závěru, ale tady přichází úkol pro nás rodiče. Kdo jiný má nasměrovat děti ke kladným, rozuměj v nejlepším slova smyslu normálním a reálným vzorům?

Citujme dál z aktuální znalecké eseje. „Pokud jsou referenční cíle či osoby (tedy ti, s nimiž se porovnáváme, pozn. autora) vnímány jako lepší, schopnější či úspěšnější než dotyčný jedinec, jedná se o srovnávání směrem nahoru (tzv. upward comparison), naopak při srovnávání směrem dolů (tzv. downward comparison) jde o srovnávání jedince se slabší či méně schopnou konkurencí.“

Dosud to někteří psychiatři považovali za klíčové pro usazující se mladou psychiku. Srovnání s méně úspěšnými by mělo přinášet lepší náladu. Komparace s úspěšnějšími mělo nastolit pocity selhání a zmaru.

Ukazuje se, že je to složitější. Ale zase ne tak moc. Jde o to, zda hledáme podobnosti, nebo rozdíly. Budeme-li se věnovat pátrání po paralelách, dojde k asimilaci. Zaměříme-li se na odlišnosti, prohloubí se kontrast.

Oč jde v překladu do diletantské mluvy? Asimilací se rozumí přiblížení se, pochopení. Speciálně v psychologii má asimilace dokonce vlastní definici: splývání nových vjemů s dříve osvojenými podobnými představami.

Dojde-li na sociální síti k asimilaci se „vzorem“, s nímž se porovnáváme, dává nám to dobrou zprávu o nás samých, prospěšnou zpětnou vazbu o vlastním sociálním postavení a schopnostech. „Navíc tyto získané poznatky o ostatních členech skupiny mají i potenciál uspokojovat základní lidské potřeby, jako jsou potřeba sounáležitosti a úcty,“ konstatuje studie.

Opačnou variantou je nacházení kontrastu čili zvýraznění rozdílů. Tady platí ono známé, že získáme-li dojem nicotnosti, nudnosti a nezajímavosti vlastního života v porovnání se životy virtuálních známých či internetových celebrit – influencerů, srazí to naše sebehodnocení dolů.

Co jsem si z práce pražských a brněnských badatelů odnesl, je, že klíčový je postoj jedince. Což je myšlenka, na které stojí učení světově uznávaného neurologa, psychiatra a myslitele Viktora E. Frankla. Žáka slovutného Sigmunda Freuda. Od něhož odešel k oponentovi Freuda, jinému velikánovi zkoumání lidství Alfredu Adlerovi. Aby po čase neuspokojen ani jeho vizí nabídl světu vlastní teze. Podle Frankla má člověk i v devastujících mezních podmínkách vždy svobodu v tom, jaký ke svým životním okolnostem zaujme postoj.

Při projíždění sítí je to bezesporu snadnější než při pobytech ve třech nacistických koncentračních táborech, jimiž Frankl prošel a kde, pozoruje bedlivě své druhy v neštěstí, své myšlenky formuloval.

Svěží tuzemská studie se věnuje i vnímání závislostního chování ve vztahu k sítím. Už není natolik negativní. „Přestože většina dosavadních důkazů ukazuje na problematické užívání sociálních sítí jako na poruchu spojenou s funkčním postižením, ke kterému dochází u části zranitelných uživatelů, někteří autoři odmítají vnímat problematické užívání sociálních sítí jako skutečnou závislostní poruchu a varují před tendencemi označovat problematické užívání sociálních sítí za primární poruchu v případech, kdy se jedná o pouhé kompenzační mechanismy při zvládání zátěžových situací nebo depresivních či úzkostných symptomů,“ míní autoři.

Jde o společnou práci odborníků z Dětské psychiatrické kliniky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole v Praze a rovněž Psychologického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V odborném periodiku Česká a slovenská psychiatrie nyní zveřejnili závěry své nové metastudie.

Jinak řečeno, onálepkovat, když to hodně přeženu, „psychiatrickou diagnózou“ křehkou slečnu, která v pro ni hraniční situaci utíká dočasně ve zvýšené míře k sítím, není nejlepší řešení. Pro rozjitřenou vyvíjející se duši může být takový verdikt posunem od mylného sebehodnocení „jsem trochu divná“ k oficiálně stvrzenému „jsem blázen“. Což dokáže člověka torpédovat k apatickému dnu.

Autoři tuzemského výzkumu hojně citují Němce Markuse Appela, spoluautora spisu „Ničí nám sociální sítě život? Přehled metaanalytických důkazů“. Dosavadní poznatky jsou podle něj nejednoznačné a neposkytují oporu k zásadnějším výrokům stran negativního vlivu sítí.

Appel nenachází souvislost mezi intenzitou používání sociálních sítí a nárůstem pocitů osamělosti, poklesem sebevědomí, životní spokojenosti nebo depresí zaznamenanou samotnými uživateli prostřednictvím sebehodnotících dotazníků.

Nevidí ani významnější asociaci mezi intenzitou používání sociálních sítí a zhoršením školního prospěchu.

Naproti tomu zdůrazňuje, že udržování kontaktů s jinými uživateli sociálních sítí může představovat sociální kapitál, který následně může být spojený s nárůstem pocitů životní spokojenosti.

Patti M. Valkenburgová, v textu rovněž citovaná, je profesorkou komunikace na Amsterdamské univerzitě a zakladatelkou a ředitelkou Centra pro výzkum dětí, dospívajících a médií. Kromě dalšího je spoluautorkou práce „Používání sociálních médií a jejich dopad na duševní zdraví dospívajících: zastřešující přehled důkazů“. Míní, že podle řady analyzovaných studií může být používání sociálních médií spojeno s mírně negativním efektem ve smyslu nárůstu tzv. ill-being (deprese, depresivní nálada, úzkost a negativní afekt), podle jiných však i s mírně pozitivním efektem na duševní zdraví vyjádřeným nárůstem tzv. well-being (pocity radosti, životní spokojenosti a pozitivní afekt).

Vychází to napůl. Procházení sítí u malé skupiny adolescentů (kolem 10–15 %) vedlo k negativnímu vlivu na well-being, zatímco druhou skupinu adolescentů (rovněž kolem 10–15 %) ovlivnilo pozitivně. U většiny však nemělo žádný nebo zanedbatelný vliv na psychiku.

Pražští a brněnští vědci varují před tendencí vnímat výsledek jejich práce jako verdikt nad sociálními sítěmi. Píší, že jejich správné užívání – neboť k úplnému ignorování se může uchýlit jen málokdo – je tvůrčí výzvou pro další bádání.

V jednom z předchozích odstavců jsem napsal, že nejde pouze o výzvu psychiatrickou, filozofickou, sociologickou, komunikační, neřkuli technologickou.

V první řadě je to výzva pro nás rodiče dětí. Z nichž většina, mohu-li soudit, má ze vstupu potomků na sítě čirou hrůzu. Já také.

Zakazování se ukazuje jako nefunkční strategie. Cestou je být dobrým průvodcem. Odvážným. Protože jak konstatuje i nynější výzkum, jestliže české děti a teenagery něco opravdu vůbec nezajímá, je to Facebook (s výjimkou komunikátoru Messenger).

Sledují vizuální platformy. YouTube, Instagram, Pinterest, TikTok, Snapchat.

Facebook už sice nezajímá ani většinu rodičů, ale jen málokomu se chce na prahu padesátky vstupovat na podezřelou půdu – dejme tomu – TikToku. Bez toho, abychom zjistili, co tam trenduje, to ovšem nepůjde. Za sebe mohu říci, že to není až tak strašlivý úkol. Tuny blbostí, jimiž se lze proscrollovat až k extrémně zábavnému, ba poučnému obsahu.

Pak budeme dětem kompetentními partnery.

Neboť ostentativní pohrdání a zesměšňování světů, v nichž děti žijí, je to úplně nejhorší a nejnebezpečnější, co můžeme udělat.

(Redakce Seznam Zpráv po dohodě s vydavatelem magazínu Psychiatrickou společností České lékařské společnosti J. E. Purkyně výjimečně neposkytuje odkaz na zdroj informací. Jde totiž o periodikum určené odborné veřejnosti.)