Článek
Český daňový systém by si určitě zasloužil pár změn a je prima, když se o něm diskutuje. Jenže když Česku chybí ministr financí, který by tomu všemu dal nějaký jasný směr a cíl, jsou některé vstupy do daňové debaty trochu k smíchu. A trochu k pláči.
Trochu víc k smíchu je další pokus bank postrčit hlouběji do veřejného prostoru nápad, aby stát podporoval hypoteční úvěry na bydlení pro mladé lidi.
Na první pohled by to snad někomu mohlo dávat smysl, zejména pokud by se psal třeba rok 2003, ve Strakově akademii seděl Vladimír Špidla a svět vůbec netušil, co se stane, když nacpete hypotéky lidem, kteří na ně nemají.
Že se někdo odváží přijít s podobným nápadem v roce 2024, navíc když vládu řídí premiér a ministr financí z ODS, by se dalo brát buď jako definitivní ztráta soudnosti, anebo silný úpadek modrého politického brandu.
Jenže proč to nezkusit. Dostupnost vlastnického bydlení je skutečně téma, které nemalá část mladých lidí řeší. A dávají to stranám najevo i v jejich interních průzkumech. Vláda hledá recept marně, takže zkusit si pořídit státní dotaci na vlastní výnosný byznys právě s touhle vlaječkou je vlastně pochopitelný pokus. Zatím se podle politických reakcí zdá, že spíše nevyjde.
Jak už podrobně popsali kolegové v newsletteru Cash Only, bizarnější lobbing si lze dnes jen těžko představit. Banky se o dotační podporu od státu hlásí pár týdnů poté, co se témuž státu (zcela právem) vysmály při placení špatně navržené windfall tax.
Přesto by bankovní iniciativa mohla být inspirativní. Například bychom si díky ní mohli připomenout, že stát už dnes hypoteční úvěry masivně dotuje prostřednictvím daňového odpočtu úroků. A položit si otázku, zda by s tím v zájmu vylepšení vlastních příjmů neměl přestat.
V principu jde totiž jednak o sporné dotování střední třídy, které si stát usilující o konsolidaci financí může stěží dovolit, a také o dotování jednoho způsobu nabytí bydlení na úkor ostatních. S podobnými argumenty se odpočet hypotečních úroků pokusil zrušit v roce 2011 Miroslav Kalousek a v roce 2020 také Alena Schillerová. Oba ovšem narazili na silnou bankovní lobby.
Jenže – neomalenost bank má svou omluvu v programovém prohlášení vlády: „Podporujeme rozvoj všech typů bydlení (…), aby lidé našli to nejvhodnější bydlení pro svou životní fázi a konkrétní situaci. Tím se bude zvyšovat nabídka bydlení pro mladé lidi a rodiny, což budeme ve spolupráci se samosprávami a finančním sektorem podporovat vhodnými programy nebo zvýhodněnými hypotékami.“ Ejhle, banky se vlastně hlásí o to, co jim bylo slíbeno. Co na tom, že jde o ekonomický nesmysl.
Čímž se plynule dostáváme ke druhému bodu aktuální daňové debaty. Na rozdíl od komické bankovní nestoudnosti je spíš k pláči. Jde o spor o navýšení slevy na poplatníka. Zatímco ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka s koaličními lidovci v zádech na zvýšení slevy na poplatníka trvá, ministr financí Zbyněk Stanjura z ODS tvrdí, že nemá peníze.
Stanjura má pravdu v tom, že sleva na poplatníka je drahá věc. Pro letošní rok činí 30 840 korun ročně, tedy 2570 korun měsíčně. Její zvýšení o stovku měsíčně, tedy o 1200 korun ročně, by znamenalo roční výpadek příjmů státu zhruba šest miliard.
Jurečka má zase pravdu v tom, že valorizaci slevy na poplatníka vláda slibuje ve svém programovém prohlášení. Doslova se tu píše: „Zavedeme valorizaci slevy na poplatníka.“ A píše se to tam i po nedávné aktualizaci prohlášení, během níž Fialův kabinet pod záminkou válečných výdajů proškrtal sliby, které se mu nechtělo plnit.
Větu z programového prohlášení vlády lze navíc vnímat tak, že vláda nejenže někde najde peníze na zvýšení slevy, ale zavede jakýsi automat, který bude slevu každoročně zvyšovat podle nějakého ukazatele. Což je docela hloupý nápad v situaci, kdy vláda nemá pod kontrolou strukturální deficit svých financí.
Přesto zavádí na výdajové straně rozpočtu jeden automat za druhým s indexací k více či méně náhodně zvoleným makroekonomickým ukazatelům, na něž nemá žádný vliv. Platbu za státní pojištěnce určují vývoj reálných mezd a inflace, výdaje na obranu se přizpůsobují vývoji HDP, platy učitelů průměrné mzdě. Slevu na poplatníka bychom mohli automaticky určovat třeba podle indexu nákupních manažerů nebo bilance zahraničního obchodu…
Mnohem konstruktivnější (a levnější) by bylo zabývat se čerstvým návrhem na změnu slevy na poplatníka, respektive na její převod do daňového bonusu. Podle analýzy PAQ Research by taková změna pomohla nejchudší pětině domácností v průměru zhruba o 1400 korun ročně. Navíc by sleva dokázala v podobě „negativní daně“ konečně přinést efekt i nejchudší skupině obyvatel, jejichž příjmů se nijak nedotklo takzvané zrušení superhrubé mzdy, zato jejich rozpočty krvácejí na vysokých povinných odvodech pojistného. Podle autorů analýzy míra progrese českého zdanění klesá a desetina nízkopříjmových zaměstnanců zaplatila za loňský rok procentuálně vyšší odvody než v roce 2020.
V plné nahotě se ukazuje, jak mizerným dokumentem program Fialovy vlády je. I po „aktualizaci“ obsahuje nerealistické sliby, které vláda s ohledem na veřejné finance bude muset porušit, pokud chce alespoň předstírat rozpočtovou odpovědnost. Tím se vystaví zcela oprávněné kritice za to, že se předvolební kampaní i psaním programu prolhala – ať už jde o stokrát porušený slib nezvyšovat daně, anebo třeba o zcela neprozřetelné výroky o nezvyšování věku odchodu do důchodu.
Ne že by konkrétní vládní kroky byly špatné. Naopak, mnoho z nich – třeba v oblasti důchodů – dává hluboký smysl a jsou potřebné. Jen jsou v příkrém rozporu s tím, co jednotliví ministři hlásali před volbami i po nich. A někdy i s tím, co má vláda ve vlastním programu.
Když Petr Fiala loni v září představoval iniciativu „Restart Česka“, vetkl jí do erbu slogan „Děláme, co je třeba“. Trochu upřímnější, marketingově méně atraktivní verze by zněla „Děláme občas i to, co je třeba, ovšem většinou je to v rozporu s naším programem, omlouváme se“. Na billboard je to dlouhé, ale bylo by to fér.
