Článek
Záchranný program Antivirus patřil nepochybně k tomu lepšímu, co koaliční vláda hnutí ANO a ČSSD (dnes už SOCDEM) během covidového období předvedla. Ta pomoc byla vymyšlena i nasazena rychle, což se v bezprecedentní době jara 2020 počítalo dvojnásob. Úředníci Ministerstva práce a sociálních věcí pod vedením Jany Maláčové předvedli na poměry české státní správy vysoce nadstandardní a flexibilní výkon, když celý program spíchli prakticky za pár nocí.
Česko mělo díky této úřednické práci necelé tři týdny po vyhlášení prvního covidového nouzového stavu nástroj, jímž mohlo chránit pracovní místa ohrožená státní uzávěrou ekonomiky.
Lovíme-li už v pozitivním soudku, dodejme ještě, že nutnost sflikovat na koleně záchranný program vyplynula nejen z náhlé krizové situace, ale také z neochoty a neschopnosti předchozích vlád poučit se z minulých krizí a dát Česku standardní kurzarbeit.
Tento pochvalný úvod je důležitý pro kontext, v němž je dobré vnímat nynější závěrečný účet za Antivirem, který vystavil Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Ten je ve své zprávě přísný.
Konstatuje, že pomoc poskytnutá z programu Antivirus byla příliš plošná. Málo sofistikovaný práh pro vstup do programu „vedl k plošnému poskytování podpory i těm zaměstnavatelům, u nichž v době šíření onemocnění covid-19 docházelo k růstu čistého obratu, zisku a k navyšování počtu zaměstnanců“, konstatuje úřad. Podpora za necelých deset miliard byla podle kontrolorů „poskytnuta zaměstnavatelům, jejichž hlavní hospodářská činnost spadala do odvětví, kde nedošlo k poklesu produkce“.
Celkem Antivirus pomáhal zachránit místa skoro u 71 tisíc zaměstnavatelů, přišlo to za roky 2020 a 2021 na 51 miliard korun. Kromě toho, že se pomáhalo i tam, kde to zjevně nebylo potřeba, zjistili kontroloři i to, že ne vždycky záchrana pracovních míst vyšla: „Zaměstnavatelům zařazeným do kontrolního vzorku byly poskytnuty v programu Antivirus příspěvky na náhrady mezd 47 871 zaměstnanců. Celkem 3363 (7,0 %) z těchto zaměstnanců bylo dle analýzy NKÚ následně vedeno v evidenci uchazečů o zaměstnání Úřadu práce ČR.“
Půl miliardy se utopilo ve firmách, jimž nebylo pomoci. Skoro dvě stovky zaměstnavatelů podepřených Antivirem zanikly k datu ukončení programu.
Byl tedy Antivirus jeden velký a drahý průšvih? To by byl příliš přísný soud. V prvních covidových měsících představoval významnou pomoc. Problém byl spíš v tom, že byl příliš dobrý.
Počáteční úspěch Antiviru ukolébal Babišovu vládu včetně Ministerstva práce a sociálních věcí do té míry, že rezignovala na vývoj systémového nástroje pro budoucí časy. Místo aby byl Antivirus akutním dočasným řešením, než se podaří rychle udělat pořádný kurzarbeit, stal se v drobných modifikacích zachráncem zaměstnanosti i ve druhé a třetí covidové vlně. Vláda po něm sahala ještě na konci roku 2021, kdy české automobilky trpěly nikoli kvůli covidu, ale kvůli globálnímu výpadku dodávek čipů.
Kurzarbeit sice za Babišovy vlády vznikl, ale proces se nepřijatelně vlekl. První návrh byl špatný, dlouho se ladil ve Sněmovně. Pak vázla notifikace nástroje u Evropské komise. Takže reálně použitelným se stal až v první polovině loňského roku. Na krizi, která by jej prověřila, teprve čekáme.
Na dva roky působení Antivirus rozhodně designován nebyl. A není divu, že ve fungování rychlého krizového nástroje se za tak dlouhou dobu objevily mezery. Ostatně to píše i kontrolní úřad: „Důraz na rychlost podpory a na minimální administrativní zátěž měl negativní dopad na fungování kontrolního systému.“
Dlouhodobé využívání Antiviru vedlo jednak k finančním průsakům, o nichž píše NKÚ, a jednak k tomu, že česká ekonomika byla v covidových časech fakticky konzervována.
Bezprecedentními ekonomickými lockdowny prošla, aniž zaznamenala znatelnější nárůst nezaměstnanosti. Krachy firem byly spíš jednotlivými epizodami. To je na jedné straně příjemné a politicky výhodné, ale na druhé straně to brání „kreativní destrukci“, která je jinak doprovodným jevem každé krize a motorem inovací a adaptace hospodářství na nové poměry.
Antivirus také dál zvýšil tlak v papiňáku, v nějž se během posledních let proměnil český trh práce. Místo aby krize vyhnala zaměstnance z neúspěšných firem a nahnala je k úspěšnějším a inovativnějším, udržel je Antivirus tam, kde zrovna v březnu 2020 byli.
Dnes stát platí desítky miliard za udržení české ekonomické konzervy kvůli cenám energií – opět včetně dotování firem, které přitom vykazují růst obratu i zisku. Až přijde účet za tuhle „záchranu“, nebude o nic lichotivější (ani nižší) než za Antivirus.
A to všechno jenom proto, že se čeští politici bojí projít krizí s jejími negativními, ale také pozitivními důsledky. A především proto, že stát nemá nástroje ani instituce, které by negativní dopady takové krize na trhu práce uměly řešit. To platí zejména o úřadech práce a aktivní politice zaměstnanosti, ale také o nástrojích, které by motivovaly firmy k inovačním a adaptačním (v případě energií úsporným) opatřením. Trvanlivost české konzervy ale zkrátka jednou skončí. A pak do ní nebude hezký pohled.
