Článek
Člověk nemusí být zrovna sociolog nebo politolog, aby vnímal, že mají Češi politiky čím dál víc po krk. Čerstvý průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění při Akademii věd kromě jiného konstatuje:
- Podíl českých občanů, kteří nikdy nesledují informace o politice v médiích, mezi šetřeními za tři roky významně narostl – o 11 procentních bodů.
- Nikdy politiku v médiích nesleduje pětina populace, jde o nejvyšší podíl v historii měření.
Důvodů bude mnoho. Zkusme pojmenovat dva patrně nejzásadnější.
1) Oborový portál Mediaguru už v červnu napsal, že ve většině zemí světa včetně Česka klesá zájem o zpravodajství tradičních i online médií. Zjistili to autoři studie Digital News Report od Reuters Institute. „Zprávy se přes internet a sociální média dostávají k 83 % české populace. Oproti předloňskému zjištění jde ale o pokles o pět procentních bodů. Podle výzkumu se snížilo také získávání zpráv z dalších zdrojů: z televize (vloni 68 %, což je meziroční pokles o dva procentní body ), jen ze sociálních médií (50 %, což je pokles o tři procentní body), a na své nejnižší číslo se v měření Reuters Institute dostala tištěná média – 16 %, což je meziročně o pět procentních bodů méně,“ píše web.
Citelnější pokles je patrný v zemích s vysokou mírou politické polarizace. Kam, troufám si tvrdit, již patří i Česko. Vypovídající je fakt, že se nejvíc lidí vyhýbá zpravodajství o válce na Ukrajině. U nás to je dle výzkumu až 60 % uživatelů, což je druhý nejvyšší podíl po Finsku, kde jde o 75 %.
Odkud berou lidé informace.
S věcí souvisí i návyky mladších generací. Mají slabší spojení s konkrétními weby a aplikacemi zpravodajských značek než dříve. Preferují přístup ke zprávám přes sociální média, vyhledávání nebo mobilní agregátory.
Nabízí se triviální vysvětlení, totiž že média odvádějí špatnou práci. Některá jistě. Všude, snad v každé zemi s výjimkou opravdových diktatur, ovšem existují žurnalisticky vysoce jakostní zpravodajské brandy. Kdo chce, kvalitu najde.
Zásadnější roli bude hrát spíše nechuť čtenářů k dalším a dalším temným zprávám. Přičemž v posledních letech jsme toho v Česku, ale ani jinde ve světě, na veřejné scéně mnoho euforického nezažili. Viz covidová pandemie, s ní spojené mohutné ekonomické potíže, rekordní inflace, zdražování prakticky všeho, Putinův vpád na Ukrajinu, který kromě jiného přinesl další tvrdé hospodářské trable. Lidé už mají plné zuby průšvihů, které se na nás valí.
Leč média, mají-li zůstat relevantní, o nich musí podrobně informovat. Jednoduše proto, že jde o události důležité. A minimálně u covidu, ruské agrese nebo izraelsko-palestinského konfliktu dokonce podstatné nahlíženo optikou celých dějin, historicky přelomové.
Geopolitické průšvihy se logicky přenášejí do lokální politiky. V některých zemích jsou stále úspěšnější populisté, ba radikálové slibující jednoduchá řešení. Ta v praxi sice nemohou fungovat, ale lidé, a není se čemu divit, prahnou v táhlé nejistotě po jistotách, uklidnění, ujištění, že zase bude dobře (důkazem budiž nadšení Čechů, s nímž o víkendu mocně sdíleli fotky lidí bruslících na zamrzlých rybnících jako za starých časů – v pozadí je bezesporu pocit, že svět je znovu v pořádku).
A je to nakonec pravda. Tenhle mediální ani politický trend se zřejmě neotočí, dokud se Evropě a světu obecně nezačne dařit lépe.
2) Vrátíme-li se k aktuálnímu tuzemskému průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění, badatelé naměřili oproti předchozímu zjišťování nejvýraznější rozdíl právě v sílícím nezájmu o konzumaci politického zpravodajství. Vloni na dotaz, zda lidé čtou zprávy o politice, zaznamenali dosud nejvyšší podíl odpovědí ‚nikdy‘. Vyslovila ji pětina českých občanů - dvacet procent.
Množina lidí, která se s přáteli o politice nebaví vůbec, nabobtnala rovnou o čtvrtinu. Což je opět dosud nejvyšší zaznamenaný rozdíl.
Mohlo by se zdát, že je Česko apolitické. Není to pravda. Nahlédneme-li průzkum detailněji, zjistíme, že sice roste počet občanů, kteří se politikou odmítají zabývat, leč pořád je tady 27 procent dospělé populace, která uvádí, že ji sleduje často. Další zhruba čtvrtina, 26 procent, občas. A jsme rázem na více než polovině.
Utěšovat se tím ale nemá valný smysl. Celospolečensky jde zájem o politiku dolů.
Což je sice do značné míry pochopitelné, a opět to jistě souvisí s jevy vyjmenovanými výše, jako jsou covid, válka, zdražování atd.
Problém je, že nejen čeští politici nestíhají nebo neumějí na trend reagovat. Nenabízejí účinná, nevylhaná řešení. A i když k tomu dojde, nedokáží je voličům prodat.
Poněkud upjatý premiér Petr Fiala hovoří sice noblesně, ale ve výsledku nic moc neříká. Když z pohodlí svého na míru střiženého obleku přemítá o účasti s lidmi, kteří mají najednou problém platit hypotéku, dětské sportovní kroužky a často i účty za teplo a elektřinu, nepůsobí dvakrát věrohodně. Sociální sítě, z nichž si, jak ukazují výše citované průzkumy, berou informace hlavně mladší lidé, mají v podání vlády podobu plakátovací plochy. Jako kdyby se, řečeno s Karlem Krylem, „v studené parádě kožených křesel sešli k poradě výrobci hesel“.
Heslovitá kampaň vedená vládou:
Nedělní aktuální příspěvek premiéra na sociální síti X. Až ezotericky banální sdělení.
Druhý nejsilnější kádr české politiky, Andrej Babiš, si nevede lépe. Vypadne-li z role scénáristicky nalajnované jeho poradci, noří se do obtížně srozumitelného verbálního mišmaše. A obvykle nakonec – navzdory snaze o bodrost – končí arogantně žlučovitým tvrzením, že za vše může Fiala. Což je poněkud málo.
Je pochopitelné, že to lidi přestává bavit. Že otráveně odvracejí zrak.
Je to pochopitelné, což neznamená, že to není nebezpečné.
Bylo by fajn, kdyby si to političtí lídři uvědomili. Protože jinak, parafrázujme Cimrmana, přijde jiný sekáč. A ten se nezakecá. A dost možná se nezastaví před pobořením některých dosud nezpochybnitelných pilířů naší křehké demokracie.
