Článek
Prý „skvělá zpráva“. Tak hodnotil výsledek dlouhých a složitých jednání s nespokojenými lékaři ministr zdravotnictví Vlastimil Válek. Podobné sousloví použil také prezident České lékařské komory Milan Kubek. Stejně jako předsedkyně nelékařských odborů Dagmar Žitníková.
Inu, skvělá zpráva jak pro koho. Z krátkodobého pohledu pro pacienty? Určitě. Pokud se nic nezasekne, podepíší lékaři s ministerstvem v pátek dohodu, po tomto podpisu bude odvolán protest s názvem Nebuď mýval a doktoři, kteří od začátku prosince odmítali dobrovolnou práci přesčas, se vrátí do služeb. Hledat další jednoznačné vítěze je ale složité.
Pole poražených je naproti tomu vcelku jasné. V jeho středu leží české zdravotnictví, které dostalo dohodou několik těžkých ran, z nichž se bude jenom složitě vzpamatovávat. V bezprostředním okolí zhmožděného zdravotnictví se povalují zbytky sebeúcty VZP i ostatních zdravotních pojišťoven, tedy institucí, které kdysi měly být hrdou a sebevědomou páteří celého systému poskytování zdravotní péče. A mrchožrouti kroužící nad bitevním polem hladově pozorují i dodělávající politickou hrdost ministra zdravotnictví, který nastupoval do funkce s pravicovou reformní písní na rtech.
Vysvětlit, proč je bezprostředně dobrá zpráva pro české pacienty špatnou zprávou pro české zdravotnictví, není snadné.
Začít musíme od toho, že už přes tři dekády si se střídavými úspěchy hrajeme na to, že české zdravotnictví není státní, centrálně politicky řízené. Že jsme se posunuli od komunistické struktury okresních ústavů národního zdraví k „západnějšímu“ modelu veřejného zdravotního pojištění, v němž mají hlavní slovo zdravotní pojišťovny soutěžící o klienty, tedy plátce pojistného. A hrdě a tvrdě zastupující zájmy svých pojištěnců i systému zdravotnictví před momentálními politickými záchvěvy.
Za 30 let nebyl tento systém nikdy dotažen do konce. Zákon zřídil pojišťovny jako nezávislé veřejnoprávní a teoreticky samosprávné instituce, ale nikdy je úplně nepustil ze státního řetězu.
Politici se nikdy neodvážili pojišťovnám srovnat hřiště, takže ta největší, tedy VZP, je zřízena jiným zákonem a řízena jiným způsobem než ty ostatní, zaměstnanecké. Hráli jsme si na konkurenci pojišťoven, ale nikdy jsme jim nedali šanci skutečně soutěžit například nabídkou individuálních pojistných plánů. Fond veřejného zdravotního pojištění stojí mimo státní rozpočet, ale podíl státního příspěvku za takzvané státní pojištěnce na celkových nákladech systému v čase postupně rostl – za posledních deset let ze čtvrtiny na třetinu. S tímto podílem logicky rostla i chuť státu do systému centrálně promlouvat.
Stručně řečeno, ten systém měl tisíc a jednu chybu, tisíc a jednu nedokonalost. Ale pořád tu byla politická hra na to, že pluralitní systém soutěžících zdravotních pojišťoven chceme a budeme ho postupně kultivovat a zdokonalovat. Rušení zaměstnaneckých pojišťoven a přechod k centrálnímu řízení samojedinou VZP nesliboval ve volebním programu nikdy nikdo kromě komunistů.
A přesto tuto hru ukončil „pravicový“ ministr „pravicové“ vlády z „pravicové“ strany Vlastimil Válek. Ta hra skončila ve chvíli, kdy jeho politickou dohodu s nespokojenými lékaři a jejich odboráři „přikryl“ ředitel VZP Zdeněk Kabátek, jemuž stojí za zády správní rada složená čistě podle politického klíče – deset členů jmenovaných vládou, 20 volených Poslaneckou sněmovnou.
Úkolem zdravotní pojišťovny je zajistit pro své klienty maximálně kvalitní, maximálně efektivní a maximálně dostupnou zdravotní péči. Proto pojišťovny uzavírají se zdravotnickými zařízeními smlouvy, v nichž pro své klienty objednávají zdravotní služby.
Úkolem zdravotní pojišťovny naproti tomu v žádném případě není a nikdy nebylo prosazovat politické dohody. Přesto se právě k tomu ředitel Kabátek snížil. VZP utratí tři miliardy korun z peněz svých pojištěnců za to, že nespokojení lékaři dají ministru Válkovi pokoj.
Úkolem zdravotní pojišťovny v žádném případě není suplovat práci odborů a jejich snahu o zvýšení odměn ve zdravotnictví. Přesto právě to hodlá ředitel Kabátek udělat. VZP utratí tři miliardy z peněz svých pojištěnců za to, že vnutí ředitelům krajských a soukromých nemocnic striktní výši odměn jejich zaměstnanců. Tedy udělá to, co dosud přirozeně dělaly odbory i nemocniční managementy v těchto zařízeních. Obvykle v reakci na zvyšování tabulkových odměn ve státních nemocnicích.
Není divu, že odboráři na tiskové konferenci Kabátkovi dojatě děkovali. Jejich dlouholetý sen o jednotném zglajchšaltovaném odměňování zdravotníků bez ohledu na právní formu zdravotnického zařízení (a především bez odborové práce) nikdy nebyl blíže naplnění. Nesplnil jim ho nikdy žádný ministr zdravotnictví, natož – probůh! – ředitel zdravotní pojišťovny. Až duo Válek–Kabátek.
Ačkoli předseda Lékařského odborového klubu Martin Engel brblá, že deset miliard na navýšení odměn zaměstnanců nemocnic je málo, ve skutečnosti jsou odbory velkým vítězem jednání. Ne kvůli konkrétní částce, ale kvůli tomu, že dokázaly přehodit svou práci na politiky a zdravotní pojišťovnu. To je majstrštyk.
Hráli jsme si na konkurenci pojišťoven, ale nikdy jsme jim nedali šanci skutečně soutěžit.
Zbývá si odpovědět na otázku, co za tohle brutální ohnutí samotných principů fungování českého zdravotnictví vlastně dostaneme.
Celý protest se zrodil z nespokojenosti s přemírou přesčasové práce lékařů. Máme zákoník práce v původní podobě s maximálním počtem 416 dobrovolných přesčasových hodin za rok. Máme (nebo budeme mít) koordinátory vzdělávání ve fakultních nemocnicích, kteří by snad měli dohlédnout na onu dobrovolnost. Navrch máme právní úpravu 24hodinových služeb. A máme o něco vyšší odměny pro lékaře, které snad podle velmi optimistických představ pošťouchnou ředitele nemocnic k efektivnějšímu nakládání s prací doktorů.
A z druhé strany. Máme v rukách konkrétní nástroje, jimiž se počet přesčasových hodin v nemocnicích reálně sníží? Ne.
Máme soupis doporučení pro nemocniční manažery, jak lékařskou práci lépe organizovat, aby přesčasů mohlo být méně? Nemáme.
Máme alespoň náčrt restrukturalizace nemocniční péče a lůžek tak, aby tlak na přesčasovou práci klesl? Vůbec.
Máme záruku, že inspektorát práce zásadně zpřísní kontroly nemocnic a bude na rozdíl od minulosti důsledně vymáhat dodržování zákoníku práce? Ani náhodou.
Tušíme, jak to udělat, aby se při menším počtu přesčasových hodin poskytl zhruba stejný objem zdravotních služeb? To už vůbec ne.
Na to, jak velkou oběť přinesl samotný systém fungování zdravotnictví na oltář této dohody, je výsledek, lékaři prominou, úplně prachmizerný.
