Článek
Když, tak jako tento čtvrtek, vyjdou titulky o tom, že slovenská prezidentka Zuzana Čaputová se postavila proti pokračování vojenské pomoci Ukrajině, vyvolá to na některých místech pochopitelně mrzení.
Část Čechů, kteří se k Čaputové po její výhře v prezidentských volbách upnuli jako k reinkarnaci Václava Havla, může cítit hluboké zklamání. A rozvíjet úvahy o tom, proč se oblíbená slovenská prezidentka v šoku z výsledku parlamentních voleb přidala k temné straně.
Při pohledu jen o trochu pragmatičtějším se ale gesto Zuzany Čaputové dá vyložit nejméně dvěma střízlivějšími způsoby, přičemž ani jeden nevrhá na hlavu slovenského státu nijak špatné světlo.
Předně - Slovensko má těsně po volbách, v nichž dost výrazně zvítězil Robert Fico, jehož Čaputová pověřila sestavením vlády. Zatímco Progresivní Slovensko, k němuž má prezidentka nejblíže, skončilo vzhledem k průzkumům za očekáváním. Středobodem mimořádně nechutné, nicméně účinné kampaně Ficova Směru bylo ukončení vojenské pomoci Ukrajině a také tvrdá, nezřídka sprostá vyjádření na adresu prezidentky.
Současná vláda Ľudovíta Ódora, která Slováky po květnovém jmenování k předčasným volbám dovedla, je „úřednická“. Neprošla volbami, po opakovaných politických krizích ji vybrala takříkajíc na své triko právě Zuzana Čaputová. Vláda navíc ani nezískala důvěru parlamentu a těch pět měsíců vládne v dosti nouzovém režimu s velmi vachrlatou legitimitou.
Slovenská hlava státu – ač z hlediska ústavních pravomocí stejně slabá nebo slabší ve srovnání s českým protějškem – proto nese na svých bedrech plnou tíhu politické odpovědnosti nejen za vše, co se na Slovensku stalo od května, ale také za nynější předání moci po regulérních demokratických volbách.
Jejich výsledek založil komplikovanou politickou hru. A v této hře je pořád málo pravděpodobná, ale nikoli vyloučená možnost sestavit vládu bez Ficova Směru, zato s Progresivním Slovenskem. Takže prezidentka má v této hře nejen svou ústavní roli, ale i své politické zájmy.
Pokud by Ódorova vláda s požehnáním od Čaputové v tuto chvíli přiklepla Ukrajině další balík vojenské pomoci, dala by Ficovi, který o vládě jedná s otevřeně proruskými národovci a lavírujícím Hlasem, do vyjednávání pádný argument: Čím rychlejší a hladší bude dohoda, tím dříve odstavíme od moci vládu „americké paničky“, která bez ohledu na volby dál razí proukrajinskou politiku.
Když Čaputová podpořila Ódora v plánu pozastavit pomoc Ukrajině, tento argument Ficovi vzala. Do jisté míry tím oslabila jeho vyjednávací pozici vůči možným koaličním partnerům. A každé oslabení Ficovy pozice o fous zvyšuje (stále malou) šanci, že Fico svá jednání nedotáhne, Hlas se od něj odkloní a zvolí variantu vlády s progresivisty. Pro Čaputuvou je tedy pozastavení pomoci Ukrajině kartou ve složité a křehké politické hře.
Na její gesto se dá ale hledět nejen skrz čistý politický pragmatismus, ale i s určitým idealismem. Politické síly a hodnoty, které Čaputová reprezentuje, byly v parlamentních volbách poraženy. Rozhodnutí nečinit v průběhu mezivládí důležité kroky, zvláště takové, které jsou v rozporu s programem, jenž zvítězil ve volbách, lze brát jako příklad vysoké politické kultury.
Česká tradice spíše velí si závěr vládnutí osladit pokud možno nezvratnými politickými či personálními kroky, případně nástupcům pěkně namydlit schody.
To Čaputová ani Ódor neudělali. Správně vyhodnotili, že vláda, nota bene úřednická a bez důvěry, by se po proběhlých volbách opravdu neměla – slovy klasika – pouštět do žádných větších akcí.
Pozastavení pomoci Ukrajině je jistě nepříjemné zejména pro Kyjev, ale i pro všechny, kteří Ukrajincům v jejich boji přejí a fandí. Zároveň je to ale gesto respektu k parlamentní demokracii a výsledku voleb. A tím působí velmi sympaticky.
