Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Poslanecká sněmovna odmítla (v podstatě kosmetické) připomínky Senátu a v noci na středu schválila v původním znění novelu zákoníku práce. Dá se čekat, že částečně od října a částečně od začátku příštího roku se změní podmínky práce na dohody, vyjasní se některá pravidla pro home office i pro elektronickou komunikaci se zaměstnavatelem a posílí se pozice zaměstnanců, kteří pečují o děti či blízké.
A abychom nezapomněli – také se zhroutí české zdravotnictví. Alespoň to tak vypadá při pohledu na debaty, které změna pracovního práva vyvolala právě uvnitř lékařské obce.
„Zeptám se, jestli se tím, co jste tady řekla, něco zásadního mění. Protože pokud ano, tak já budu trošku ostřejší než kolega Brázdil. My vám pak budeme nosit na to ministerstvo mrtvý děti. Takhle to bude.“ Tahle slova pronesl během zasedání sněmovního výboru pro zdravotnictví letos v květnu lékař a poslanec za hnutí ANO David Kasal. Adresátkou jeho slov byla vrchní ředitelka legislativní sekce Ministerstva práce a sociálních věcí Dana Roučková, která přišla poslancům novelu zákoníku práce představit.
Kasalova „trochu ostřejší“ hrozba nošením mrtvých dětí na Ministerstvo práce byla v debatě extrémním postojem, ale celé neveřejné zasedání bylo dost bouřlivé. A právě důvody této bouře jsou tím, co mezi všemi dílčími obavami a hrozbami určitě stojí za pozornost.
V březnu letošního roku uplynula několikaletá lhůta, kterou mělo Česko na vtělení (implementaci, pokud hovoříte bruselsky) dvou evropských směrnic do svého pracovního práva. Tři měsíce po uplynutí této lhůty a poté, co Evropská komise naúčtovala Česku pokutu kolem 90 milionů korun za zpoždění, se poslanci zdravotního výboru sešli nad vládním návrhem „vtělovací“ (neboli transpoziční) novely zákoníku práce a s překvapením zjistili, že aplikovat evropské požadavky na české pracovní právo v prostředí českého zdravotnictví bude velmi složité.
Je pozoruhodné, jak mnozí lékaři, kteří jsou ochotni kdykoli obětavě posouvat medicínské poznání a využívat nové technologie pro záchranu lidského zdraví, přejdou automaticky do režimu „nejde to“, jakmile dojde řeč na změny v organizaci systému zdravotnictví.
Jinými slovy - české zdravotnictví už dávno nemuselo stát a padat s porušováním zákoníku práce, fungování nemocnic nemuselo být závislé na kreativních kličkách s dohodami o provedení práce a dalšími fígly umožňujícími nekonečné směny a služby. O těchto problémech se ví roky, velmi důrazně na ně upozorňovala už slavná akce Děkujeme, odcházíme před dlouhými 13 lety. A ani ta nebyla první.
Nikdy se z toho ale nestala skutečná politická priorita. Vždycky převážil názor, že když to tak funguje už od „totáče“, může to klidně fungovat dál. Když jsme desítky hodin nepřetržité práce přežili my, proč by to stejně nepřežili dnešní mladí, hlásá po léta mnoho lékařů středního a vyššího věku.
Evropská směrnice ovšem tyto české debaty přehlédla jak širé lány. Stanovuje jasná pravidla a oborové výjimky nepřipouští. Atraktivita dohod o provedení práce pro české zdravotnictví (ale třeba i pro zemědělství nebo školství) s evropskou úpravou radikálně klesá. Jediné, co poslanci zvládli narychlo vymyslet, jsou zoufalé pokusy o (alespoň částečnou) legalizaci stávajícího uspořádání bez nutnosti uzavírání dohod o provedení práce. Tak vznikl i nápad přijít (po 15 letech znovu) s konceptem „další dohodnuté práce přesčas“ pro zdravotníky.
Tento krok ovšem vyvolal mezi lékaři, zvláště mladými, zásadní a podle mnoha vystoupení v úterní večerní Sněmovně také nečekaný odpor. Jak to celé skončí, není jasné.
Jak to celé začalo, je ale jasné zcela a je to dost smutné. Začalo to tradiční českou neschopností řešit problémy ve chvíli, kdy se objeví na obzoru, ale až ve chvíli, kdy si o ně natlučeme. O nutnosti hlubokých reforem mnoha českých systémů se ví dlouho. Popsaly se o tom za tři dekády velehory papíru. V oblasti důchodů a zdravotnictví se navíc na tyto papíry píše už 30 let pořád zhruba totéž, v oblasti daní se to, pravda, trochu mění.
Přesto se politické elity odhodlají k činu vždy až ve chvíli, kdy jim začne celý systém padat na hlavu. Jako důchody v době vysoké inflace. Nebo zdravotnictví kvůli dílčí harmonizaci pracovního práva.
Organizace lékařské práce, efektivita nemocniční sítě, boj s duplicitami v poskytování zdravotních služeb a obecně řízení zdravotnictví, to jsou všechno klíčová témata všech úvah o budoucí reformě českého systému. A také témata, která mohou pomoci odbřemenit lékaře od části přesčasové práce. Ví se o nich všechno, neudělalo se nic.
Jestli teď evropská směrnice, nedůstojné poslanecké flikování a odpor mladých doktorů pomohou k tomu, aby se celá debata o lepším uspořádání zdravotnictví rozhýbala, bude to jen dobře. Ale je také možné, že to dopadne jako vždycky, tedy nijak.
Nic už ale nevymaže pitomý pocit z toho, že Česko obecně není schopné a ochotné přikročit ke změnám zastaralých systémů, dokud mu někdo či něco zvenčí nepoloží nůž na krk. Ať už je to – jako u penzí – zdivočelá inflace, nebo třeba bruselská směrnice. Do té doby zůstáváme zatvrzelou zemí Nejdeto.
