Článek
Proč ještě vůbec existuje BRICS, hospodářské uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky? To byla mantra, kterou po značnou dobu živily západní elity, označovaly spolek za neefektivní, mrtvý, a to primárně kvůli rozdílům v politických režimech a kvůli protichůdným zájmům některých členských zemí, především Číny a Indie.
Teď vidíme, že opak je pravdou. BRICS se prozatím nechystá skončit v propadlišti dějin (a nikdy nechystal). Minulý týden se na summitu v Jihoafrické republice dohodl, že ho čeká významné rozšíření. Novými členskými státy mají být Argentina, Írán, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Egypt a Etiopie. V současném turbulentním prostředí systému mezinárodních vztahů se společně s úspěšným indickým přistáním na Měsíci jedná o události, které potvrzují rostoucí roli států globálního jihu.
Oficiálním účelem BRICS bylo prohlubovat hospodářskou spolupráci mezi zakládajícími státy, kterými jsou Brazílie, Rusko, Indie a Čína z roku 2009, a Jižní Afrika z roku 2010 (celá zkratka je akronymem názvů těchto zemí). Výkony podávané od té doby v ekonomické oblasti skutečně nepůsobily moc přesvědčivě. S výjimkou Číny a Indie – které nemají velké důvody k ekonomické spolupráci, právě naopak – další tři členové spíše stagnovali.
Jako ekonomicky racionální nepůsobí ani současné rozšíření BRICS o výše zmíněné kandidátské státy. Kromě ropy a zemního plynu nemají v nabídce nic moc zajímavého. Z toho důvodu je třeba číst mezi řádky. Vize o ekonomické spolupráci a dlouho zmiňované „dedolarizaci“ systému mezinárodních vztahů v současnosti nejsou realistické. Co tedy pohání setrvání těch dosavadních a připojení nových států?
Jeden z hlavních důvodů, proč se členům organizace zamlouvá, je to, že není institucionalizovaná. Nemá ustanovenou žádnou zakládající smlouvu nebo úřednický aparát. Jediné, co se blíží institucionalizaci, je Nová rozvojová banka BRICS se sídlem v Šanghaji, která de facto členské státy ekonomicky svazuje.
Nedostatek institucionalizace z BRICS dělá spíše platformu než mezinárodní organizaci, a to dává členským státům značné manévrovací pole v diplomacii. Pro všechny zúčastněné strany je prestižní záležitostí pořádat summity, na kterých se setkávají významní státníci.
Diplomatický význam ovšem sahá daleko za potřásání rukou a úsměvy na fotografiích. Pro Indii, Čínu a Rusko se jedná o poměrně významné fórum, pokud jde o řešení sporů. Indie a Čína mají dlouhotrvající neshody ohledně hranice, které v posledních letech vyeskalovaly, a summity BRICS pro tyto dva státy slouží také jako příležitost k dialogu o řešení. Na tom má zájem i Rusko jako třetí strana, která má dobré vztahy s oběma státy a může tak působit jako mediátor.
Některým zemím jde o pozvednutí mezinárodní prestiže, pro některé přímo o projekci zahraničního vlivu. Není náhodou, že rozšíření BRICS přichází zrovna v době, kdy Čína usiluje o významnější roli na mezinárodní scéně. Společně s Ruskem je silným advokátem početnějšího BRICS, dokonce během jejího prezidentství v čele organizace v roce 2017 vzniklo BRICS+. Naproti tomu Indie spolu s Brazílii byly ohledně rozšíření velmi zdrženlivé.
„Čína vždy bude součástí rodiny rozvíjejících se zemí,“ prohlásil minulý měsíc ministr zahraničních věcí Wang I na zasedání poradců pro národní bezpečnost a vysokých představitelů BRICS pro národní bezpečnost.
Rozšíření BRICS může vypadat jako čínský úspěch. Dá se soudit, že nové státy jsou přizvány primárně kvůli čínským strategickým zájmům. Argentina má na Čínu silné ekonomické vazby a Čína má zájem na jihu země postavit námořní základnu. Egypt je pro Čínu zajímavý primárně kvůli Suezskému průplavu. Etiopie je pro Čínu důležitá z hlediska posilování vlivu v Africe: sídlo Africké unie, což je nejrozsáhlejší integrační africký projekt, se nachází v jejím hlavním městě Addis Abebě. Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Írán jsou významní vývozci ropy a zemního plynu do Číny a Írán se řadí mezi její významný spojenecký stát.
Pro Čínu jde o jeden ze způsobů, jak s těmito státy navázat lepší, účinnější komunikaci. Čínský úspěch ale není úplný. K poměrně značnému překvapení se kandidátským státem nestala Indonésie, navzdory tomu, že dříve vyjádřila zájem. A jde o jednu z mála zemí, u které by skutečně bylo ekonomicky racionální, aby k BRICS přistoupila. Pro Čínu by vstup Indonésie znamenal značnou úlevu od dalšího strategického problému, kterým je Malacký průliv, nejvýznamnější námořní obchodní tepna.
Pro Indonésii by ale aliance BRICS znamenala značnou komplikaci diplomatické snahy zachovat neutralitu. Viditelná dominance Číny a připojení států, jako je Írán, by její zahraniční politiku značně vychýlilo z rovnováhy.
I tak se Čína dá považovat za vítěze jihoafrického summitu. Její diplomatická síla je natolik značná, aby dokázala svou vizi BRICS realizovat. Čím dál víc jsou slyšet hlasy, že nás čeká souboj BRICS a států G7, což by si Čína společně s Ruskem jistě přály. V jejich očích by se měl BRICS používat jako nástroj přispívající k porážce americké hegemonie. I my na Západě k tomuto závěru často docházíme – jenže ignoruje fakt, že Indie, Jižní Afrika a Brazílie tento zájem spíše nemají.
Snaha hledat mocenské aliance, které budou soupeřit o světovou nadvládu, představuje jen další hledání paralel se studenoválečným bipolárním uspořádání světa, které je dávno pryč.
Tři zakládající státy mají ohledně budoucího směřování BRICS pochybnosti. To vrací otázku, jestli je organizace perspektivní a nestojí-li před pádem. Zatím není důvod domnívat se, že ano. Zájem vstoupit do BRICS vyjádřilo asi 40 zemí. Mezitím sice můžeme sledovat velmocenskou soutěž mezi Čínou a Indií, která se pravděpodobně bude promítat i do BRICS a ve které má prozatím navrch Čína. Ovšem větší izolace Indii nepomůže, naopak.
BRICS není monolitní organizací států s jasným cílem, což je možná právě to, co jej drží pohromadě. Je to platforma, na které některé státy budou moct vydělat tím, že s nimi bude Čína a Indie ekonomicky spolupracovat, jiné posílením svého statusu a ti nejvýznamnější projekcí svého vlivu. Jak významně BRICS poslouží k zhmotnění tohoto vlivu, na to si musíme počkat.
