Článek
U Ústavního soudu v Brně nyní probíhá jedna z napínavých bitev o budoucnost českých penzí. Po středečním slyšení, na němž zazněly vládní i opoziční argumenty, budou soudci rozhodovat, zda ponechají v platnosti snížení loňské červnové valorizace.
Není to bitva poslední, i když z pohledu státního rozpočtu a kvality argumentů obou stran asi nejnapínavější. Není to ovšem ani bitva nejdůležitější. Ta bude muset, jak ukázal čerstvý průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění, proběhnout především v našich hlavách.
Sociologové zkoumali pohled občanů na důchodový systém a výsledky jsou velmi zajímavé. A také rozporuplné. A místy i dost smutné. Navzdory tomu, jak strašně dlouho se už debaty nad penzijním systémem v Česku vedou, jsou některé představy veřejnosti o penzích silně zkreslené.
V první řadě je třeba zmínit, že skoro polovina (47 procent) respondentů se domnívá, že příjmy důchodového systému jsou zhruba stejné jako objem vyplacených penzí, anebo dokonce větší, umožňující systému vytvářet rezervy do budoucna.
To ovšem není otázka veřejného ani jiného „mínění“. Na to máme tvrdá data a ta ukazují, že zmíněných 47 procent dotázaných má o příjmech a výdajích důchodového systému mylnou představu. Dalších 20 procent reprezentativního vzorku odpovědělo, že neví.
Pouze zbylá třetina si je plně vědoma skutečnosti, že český důchodový systém se nachází v chronickém deficitu, z nějž se za posledních 15 let vyhrabal jen dvakrát – v letech 2018 a 2019.
Věc je o to smutnější, že kondice penzijního systému ani příliš nesouvisí s ekonomickým vývojem. Stát nedokáže na sociálním pojištění vybrat dost peněz na důchody ani v letech, kdy se zemi ekonomicky daří. Jinými slovy: předstírat, že v Česku stále existuje něco jako průběžný důchodový systém, který vybere peníze od ekonomicky aktivních občanů a rozdělí je mezi penzisty, už nedává valný smysl.
Bez dosypávání desítek miliard korun z jiných příjmů státu by se české penze dávno zhroutily. Deficit důchodového účtu, tedy doplatek z jiných zdrojů státního rozpočtu, v roce 2023 dosáhl 73 miliard, což je skoro 11 procent jeho celkových výdajů. A lepšit se to příliš nebude.
Optimisticky naopak působí zjištění, že 78 procent respondentů průzkumu CVVM, nejvíce od roku 2008, se domnívá, že je („spíše“ nebo „rozhodně“) potřebné stávající důchodový systém změnit.
Když dojde na konkrétní opatření, je to zase o něco smutnější. Čtyři pětiny dotázaných si sice myslí, že systém potřebuje změnu, a třetina ví, že systém je dlouhodobě v deficitu, ale jen velmi málo lidí je nakloněno jak prodloužení věku odchodu do důchodu, tak i snížení samotných penzí (shodně 13 procent). Lepšího výsledku dosáhlo „zvýšení sociálního pojištění, případně daní, aby bylo možné udržet výši důchodů“, takové opatření by našlo pochopení u třetiny dotázaných. Zdá se, že na reformu důchodů se Čechům chce jít spíše „zleva“.
Jediným opatřením, které má nadpoloviční podporu (54 procent), je rozdělení důchodů na dva pilíře, základní a spořicí. Taková věc ovšem sama o sobě nic neřeší. Pokud se nechceme vracet k neúspěšnému pokusu o druhý pilíř z éry premiéra Petra Nečase, což nechce skoro nikdo, nedokáže žádný systém pilířů vyřešit základní důchodový trojúhelník. Jeho vrcholy tvoří počet důchodců (věk odchodu do důchodu), výše důchodů (a jejich valorizace) a objem prostředků na důchody (výběr sociálního pojistného).
V současné době jsou tyto tři vrcholy v těžké nerovnováze a výsledný systém se hroutí. To, co kolem penzí chystá vláda, není zdaleka ideální, ale je to drobná snaha systém částečně vyvážit. Respektive zajistit, aby jeho deficit v demograficky nejtěžších letech dosahoval alespoň představitelných, nikoli zcela astronomických hodnot.
Každý politik, který se tváří, že důchodový systém lze udržet v dosavadní podobě (například zvýšením výběru stávajících daní), nevidí dál než k příštím volbám a hazarduje s osudem a životní úrovní budoucích, ale i mnoha současných důchodců.
Úkolem zodpovědných politiků je naopak nelakovat situaci kolem penzí narůžovo a ukázat vlastní představu o budoucím vývoji. Vládní návrhy určitě nejsou jediné možné. Chytrou reformou daní a jiným rozložením daňové zátěže se lze více přiblížit udržitelným modelům, které navrhovala důchodová komise vedená v minulém volebním období Danuší Nerudovou. Jistě je možné také přemýšlet o významném zvýšení pojistného či daní, pokud si to politik obhájí proti dopadům na ekonomickou aktivitu v zemi. Jistě je možné sofistikovaněji konstruovat věk odchodu do důchodu.
Z opozičních lavic však zatím znějí jen výkřiky a kritika vládních kroků. Nic proti ní, ale vlastní recept chybí. Doby, kdy například Andrej Babiš navrhoval automatickou účast ve spořicím pilíři s možností opt-outu, jsou zjevně dávno pryč.
Pro politickou zbabělost přitom není důvod. Jestliže čtyři pětiny lidí vědí, že systém potřebuje změnu, znamená to, že společenské mentální rozpoložení je reformě v základu nakloněno. Že jsou ostatní představy o penzích poněkud rozhárané či nepřesné, je fakt, s nímž musí politik pracovat – a spíše by to měl chtít napravit než zneužívat. Že jsou postoje k jednotlivým opatřením poznamenané strachem o vlastní peněženku, je zcela pochopitelné.
Beze změn ale důchodový systém přestane fungovat, přesněji řečeno jeho fungování svými obřími deficity ochromí všechny ostatní funkce státu.
