Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Internet se nyní – evidentně i kvůli inflaci – víc než dřív plní nevyžádanými varováními: „Nemáte na penzi naspořené miliony? Spadnete na úplné sociální dno. Máte strach z důchodu v chudobě? Ještě jsme tady my, nechte si poradit a žijte bez starostí.“
Obrazovým doprovodem bývá koláž. Hyperkolorovaný snímek z fotobanky, na němž rozesmátý bělovlasý pár laškuje na portugalské pláži. V kontrastu s rozmazaným popelavým snímkem bezdomovce dumajícího kdesi v Tanvaldu nad popelnicemi o sebevraždě.
Co si vyberete? Je to jen na vás!
Ale vůbec ne.
Výrobci hesel se snaží lidem v patřičném věku vetřít myšlenku, že jsou finančně negramotní, ve stáří budou namydlení a v lepším případě skončí v LDN o rohlíku a játrovce.
Což o to. Základy pro budování svých báchorek mají stabilní. Není pochyb, že je tuzemský penzijní systém i po aktuální úpravě dlouhodobě neudržitelný.
Už roky jej ostatně zkoumají a komentují kompetentnější mozky. Já chci v této souvislosti mluvit „jen“ o přidruženém efektu. O obchodnících s panikou.
Nejstrašlivější jsou sociální sítě cílící na starší lidi. V našem prostředí hlavně Facebook. Zhusta tu vypisují své recepty na pozdní zbohatnutí takzvaní nezávislí finanční poradci. Váhu svým myšlenkám někteří – buďme féroví, zdaleka ne všichni – dodávají draze zaplacenými tituly. Znějí trochu jako názvy cigaret – BBA, DBA, MSc, LLM… a absolventi za ně platí částky, které by běžnému seniorovi vydržely minimálně na půl roku pohodlného života.
Nahazují licoměrnou virtuální udičku, doufajíce v jediné – že se ještě pořád najdou bázlivci, kteří vysolí deset tisíc za jalový motivační webinář (případně školení v kulturáku) „Jak být movitým a zajištěným seniorem“.
Citlivější povahy vyššího věku se mohou jejich vinou propadnout až do stavu, kdy zažívají pocit životního debaklu. Fakt skončím na ulici? V agresivním podání samozvaných expertů bývají výhružky – prezentované jako rady – skrytě ohavné.
A naopak. Na jiné sociální síti blahobytný výsek Twitteru (X) povýšeně žasne nad novinovými anketami, v nichž víc než 40 procent respondentů přiznává, že nespoří vůbec. A jen 12 procent tvrdí, že odkládá bokem doporučovaných 10 procent měsíční výplaty. „Jakože oni si fakt nespoří? Tak ať se pak ale nediví!“
Obecně – a teď hovořím o exaktních číslech – se dnes má za to, že ke klidnému životnímu epilogu je ideální mít nachystáno tři sta tisíc na běžné výdaje a dva miliony na vše ostatní.
Ani těmi třemi sty tisíci ovšem podle průzkumů nedisponují dvě třetiny tuzemských domácností. A dva miliony mají naspořené jen čtyři procenta Čechů ve věku od 55 do 65 let.
Fundament je přitom zcela správný. Dnešní spoření je žádoucí a logickou cestou k ochraně vlastní zítřejší nezávislosti.
Problém je (a ukázala to i nedávná analýza Seznam Zpráv, která hovoří o extrémní nepopularitě vlády Petra Fialy), že čím dál více lidí prostě nemá kam sáhnout.
V květnovém, zatím nejčerstvějším průzkumu Sociologického ústavu Akademie věd badatelé kromě jiného potvrzují, že ubývá lidí schopných spořit. „Z respondentů, kteří aktuálně dlouhodobou finanční rezervu nemají, si ji pětina byla schopna pravidelně tvořit v minulosti. Přitom mezi zcela nejdůležitější důvody, proč si tito respondenti rezervu tvořit přestali, patří zvýšení výdajů (75 %) či snížení příjmu (36 %).“
Zhruba 79 procent dříve spořivých obyvatel zradila obvyklá past jménem akutní nedostatek hotovosti. Ceny rostou, výplaty buď vůbec, nebo ne dost rychle.
Jak v neděli napsala ČTK, průměrná mzda ve druhém čtvrtletí v reálném vyjádření znovu meziročně klesla, a to už sedmý kvartál v řadě. Meziročně berou lidé skoro o sedm procent méně. Kupní síla průměrné mzdy – na kterou navíc dvě třetiny lidí vůbec nedosáhnou - se podle analytiků snížila na úroveň roku 2017.
Lidem prostě došly peníze. A tak sahají do úspor.
Není nutné obcházet vchod od vchodu, dveře ode dveří průměrnou pražskou čtvrtí, aby tazatel zjistil, že dva miliony na penzi nemá až na úplné výjimky odložené nikdo.
A pokud ano, pak jde o peníze uložené v nemovitostech či jiném majetku, jehož se lidé od určitého věku a z důvodů, jež mají patrně co dělat s nedostatkem prožitým v mládí, vzdávají jen extrémně neradi.
V regionech padáme do ještě depresivnějších hlubin. Krátce se, s dovolením, vrátím na své domácí území. Do terénu, který důvěrně znám, a to včetně mzdových poměrů.
Zeptejte se lidí v půl šesté ráno u píchaček regionální severočeské sklárny, která přežívá silou vůle, jak je možné, že jejich konto nesluje třemi sty tisíci. Jak to, že se jejich penzijní účet neblýská dvěma miliony.
Anketa
Při zdejší průměrné mzdě, která se letos ve sklářství pohybuje mezi 15 426 korunami a 25 414 korunami, by při doporučeném postupu desetiprocentního spoření šetřili ony dva miliony a 300 tisíc skoro sto let.
Zamítám rovnou oblíbené, leč irelevantní debaty o tom, proč – dejme tomu – 55letý sklář neprodá za dva miliony svůj barák v Desné v Jizerských horách a s celou rodinou se nepřestěhuje „za lepším“ do Prahy. Velmi bych podceňoval inteligenci čtenářů Seznam Zpráv, kdybych zde měl vypočítávat tisíc a jeden důvod, proč je to nesmysl.
Bohužel, čekat od státu srozumitelnou, systematickou a promyšlenou motivační reklamní kampaň, která by starším lidem prostřednictvím pro ně relevantních informačních kanálů říkala, jak přežít momentální krizi v příčetném stavu, je asi naivní.
Jak dál? Nehroutit se. Nepropadat zoufalství, nenechat si agresivním marketingem vnutit hysterii, jakkoli je to vysilující. Stoicky odložit spoření na lepší časy. Až zase bude reálné. Počkat na časy, kdy nynější materiální soužení – zaviněné zejména Putinovou válkou - pomine.
