Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Andrej Babiš při příležitosti 17. listopadu rozvedl svůj koncept „nové totality“. Jako by byl mluvčím údajně utlačované části obyvatelstva, k níž se asi počítá také, postěžoval si, že se tu privatizuje demokracie. A opoziční strany prý „čelí denunciaci, nátlaku a kauzám, které je mají onálepkovat jako nedemokratické, mediálně poškodit, rozvrátit zevnitř a zničit“.
Je to další variace na oblíbený – a politicky úspěšný – příběh o Babišovi jako oběti temných sil a ničeho se neštítících nepřátel. Inzerát, ze kterého předseda ANO hleděl s ústy nemilosrdně umlčenými šedou lepicí páskou, mu pomohl vyhrát volby 2017.
„Demokracie je jen jedna a někdo se ji tady snaží zprivatizovat,“ prohlásil finalista letošní prezidentské volby v Den boje za svobodu a demokracii. Varovat před „privatizací demokracie někým“ zrovna dnes ústy Andreje Babiše, to není vkusné. Vzhledem k Babišově minulosti před rokem 1989, ale i po něm: Babiš jako privatizující byznysmen a jako politik s ohromným vlivem na veřejnou debatu a ovládající důležitá média.
„Privatizace demokracie“ je podivný termín. Privatizovat demokracii by bylo jako nechat zmrzlinu ležet na sluníčku, pak už to není zmrzlina. Demokracii jde zničit a zrušit, ne privatizovat – ani jako politický systém, ani jako způsob uvažování o světě. Mimochodem, o demokracii mluví politik, který v minulosti osvědčil jen mělké porozumění pro demokratickou hodnotu jejích klíčových institucí, například parlamentu nebo justice.
Kdybychom přece jen měli Babiše vzít za slovo a zapojit paměť a představivost, pak by nálepce privatizace demokracie nebo privatizátora demokracie docela dobře odpovídal on sám.
„Privatizace demokracie“ je ale znovu jen heslo. Tak jako „polistopadový kartel“ nebo „sdílejte, než to smažou“. A Babiš jím sleduje svůj politický cíl: pokud možno obejmout v náruči ANO voliče nespokojené se současnými poměry – potenciálně ať už z jakýchkoli důvodů a jakkoli intenzivně.
Je to zatím nejviditelnější Babišův pokus o znovuoslovení nebo rozšíření svého elektorátu z prezidentské volby. Tehdejších 2,4 milionu hlasů by ANO stačilo k jasnému vítězství, možná i nadpoloviční parlamentní většině.
Aby Babiš – tentokrát v pro něj výhodnější politické situaci - obnovil náladu a voličskou masu z prezidentské volby, musí nejen strašlivě kritizovat nepopulární vládu. Ale také posunout kritiku a konflikt na vyšší úroveň. Tou, jak vidno, není nic menšího než střet o výklad posledních 34 let.
Ten podle Babiše zní, že listopad 1989 znamenal svobodu k vyjadřování, volbám, cestování a podnikání, ale pak „naši politici, kteří tehdy měli zvládnout takzvanou transformaci a dnes jsou znovu u moci, to nezvládli“. Sám Babiš byl po víc než čtvrtinu existence samostatného Česka premiérem nebo vicepremiérem, takže samozřejmě pro pořádek musí dodat, že „nynější vláda nenavázala na projekty vlád s účastí ANO, které zastavila pandemie covidu-19“.
Takový výklad, speciálně když je podaný 17. listopadu, hluboce rozděluje. Žádné „pracujme na úspěchu naší země všichni společně“, jak Babiš-premiér vyzýval v projevu ke 30. výročí listopadu v Národním muzeu. Kdy také vyslovil dík a pokoru vůči těm, kdo se o listopad zasloužili, i připomněl, že „nebyl tak statečný a angažovaný jako Havel“.
Po dalších čtyřech letech není po nějakém smíření stopy. Andrej Babiš, argumentuje svou speciální interpretací reality, hlásí, že vidí ohrožení demokracie (u nás, zato ne v Maďarsku ani na Slovensku). To jsou silná slova a riskantní i účinný způsob, jak společnost dlouhodobě rozervávat. A podle svých politických potřeb mobilizovat.
O ANO se tvrdívá, že je to marketingově-pragmatická, ideologie ve skutečnosti prostá strana. Teď Babiš možná poprvé něco jako velkou myšlenku představil: obranu demokracie. Bohužel, v jeho podání je to zase účelovka.
