Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
S příchodem nového roku se znovu ocitneme v předvolebním období. A už z něj nevylezeme. Relativně klidná doba bezmála roku a půl mezi prezidentskou volbou zkraje letošního roku a evropskými volbami, které budou na začátku června 2024, se hned tak opakovat nebude.
Jen v roce 2024 se bude volit hned třikrát – do europarlamentu, do krajských zastupitelstev a do třetiny Senátu. A nejbližším rokem, v němž by neměly být žádné řádné volby, je rok 2027. Potom zase až 2031.
Nevídaně dlouhé měsíce bez nutnosti měřit každý krok dopadem na potenciální výsledek nějakých voleb vyplnila vláda Petra Fialy především urputnými sněmovními boji o parametrické změny v důchodech a „konsolidační balíček“.
To první dosud leží u Ústavního soudu s velmi nejistým osudem, takže to může vládě téměř kdykoli vybouchnout do obličeje. To druhé bude vláda prodávat jako svůj klíčový úspěch v oblasti zacházení s veřejnými penězi. Bude se urputně ohánět celkovým deficitem veřejných financí, jehož podíl na HDP znatelně klesne i proto, že se do něj započítává relativně dobré hospodaření krajů, obcí a mimorozpočtových fondů.
Zároveň se bude stejně urputně vyhýbat skutečnosti, že novelizace šesti desítek zákonů, zvýšení mnoha daní a odvodů, šachy s DPH stejně jako zrušení pomoci s fakturami za elektřinu neudělaly vůbec nic s hlavním problémem českých veřejných peněz. Tím je už od roku 2021 strukturální schodek státního rozpočtu, který nedovolí žádnému ministrovi financí vymanit hospodaření státu z deficitů kolem 200 až 300 miliard korun.
Což je skutečnost, která zásadně narušuje pěstěnou vládní image rozpočtových pašáků.
S touto argumentační výbavou vláda vyrazí hned zkraje roku 2024 do postupně se zostřující kampaně před evropskými volbami. Už dnes je patrné, že opozice si za hlavní téma vybrala migraci a bezpečnost. Hysterické reakce hnutí ANO a SPD na aktuální, velmi kompromisní a uměřený výsledek evropského trialogu ohledně nových migračních pravidel ukazuje, že to bude bez rukavic. Představitelé hnutí ANO převzali od Tomia Okamury v souvislosti s vládou adjektivum „probruselský“ a sám Okamura jede už rovnou „vlastizradu“. A to jsou Vánoce a do voleb zbývá pět měsíců.
V této atmosféře, která po hysterii před eurovolbami plynule přejde do hysterie před podzimním soubojem o vládu nad kraji, hodlá vláda začít prosazovat tentokrát skutečně znatelné, byť stále spíš parametrické změny důchodů, zavedení korespondenční volby a také dílčí změny ve zdravotnictví. Zrovna ty sice, aspoň podle toho, co dosud víme, nejsou žádným zásadním systémovým posunem, ale zato mají velký potenciál nabít opoziční kanóny a Fialovu kabinetu řádně zkomplikovat už tak těžký život.
Analýza Seznam Zpráv:
Obecně bude situace v předvolební komunikaci předurčena aktuálním rozpoložením voličů. Z dostupných dat je zřejmé, že opoziční hnutí ANO a SPD nemohou doufat, že by na svou stranu přetáhla nějaký zásadní počet voličů stran vládní koalice. Pár desítek tisíc hlasů tímto směrem přejít může, ale o masový jev nepůjde. Vládní voliči sice v poločase vlády zažívají zklamání, ale zároveň se jim nechce přejít na „druhou stranu“ reprezentovanou Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou.
Prvním úkolem ANO a SPD bude tedy dostat k volebním urnám své vlastní voliče včetně těch vlažnějších mimo tvrdé jádro. K tomu poslouží před evropskými volbami ty silné výroky o „vlastizradě“ a migrační alarmismus.
Druhým úkolem opozice bude znechutit voliče vládní koalice do té míry, že k volbám nepřijdou - o tom ostatně, na rozdíl od přechodu k jiné straně, uvažuje skutečně mnoho z nich. Tomuto účelu slouží především neustálé (někdy oprávněné, jindy velmi křečovité) upozorňování na vládní neschopnost, nekompetenci, amatérismus, a hlavně porušování předvolebních slibů.
Na tuto taktiku, která se potáhne celým příštím „supervolebním“ rokem, bude muset vláda reagovat. A protože také nemůže doufat, že by přitáhla na svou stranu rozzlobené voliče opozice, bude se muset soustředit primárně na hýčkání těch vlastních. Přesvědčit je, že porušování slibů – k němuž zcela jasně došlo – mělo nějakou příčinu a smysl, že vláda v jádru dělá to, kvůli čemu byla zvolena, a že má smysl jí zachovat přízeň.
Součástí takového sdělení jistě může být – a bude – i strašení alternativou v podobě návratu Andreje Babiše, ale rozhodně by nemělo jít o dominantní zdůvodnění vládní existence. Jednak už to po dvou letech přestává fungovat a jednak by celoroční vyhrocený souboj Antifiala versus Antibabiš byl pro pozorovatele i republiku k nepřežití.
Vládě by nutnost potěšit a motivovat vlastní voliče ze sněmovních voleb mohla do jisté míry rozvázat ruce k odvážnějším reformním krokům, jimž jinak obecně nenahrává ani období druhé poloviny mandátu, ani předvolební čas. Protože takové kroky se od ní očekávaly, a tato očekávání zůstávají pohříchu nenaplněna. To by ovšem na druhé straně vyžadovalo dobrou přípravu a kompetenci na jednotlivých ministerstvech, s čímž má tato vláda stejně jako všechny předchozí velké potíže.
