Článek
Nepochybně platí, že Spojené státy americké jsou zemí neomezených možností. Ale nyní by se dalo říct, že jsou také zemí neomezeně bídných politických talentů. Příští rok na podzim se tam budou konat prezidentské volby a vypadá to, že se mezi republikány a demokraty nenajde nikdo, kdo by dokázal ohrozit kandidatury maniackého Donalda Trumpa a uvadajícího Joea Bidena. Vypadá to dost nevyhnutelně na jejich souboj.
Rozdíl je samozřejmě v tom, že Biden za úbytek svých mentálních schopností nemůže, zatímco Trumpovo rozdmýchávání nenávisti vůči všemu a všem – s výjimkou Vladimira Putina – je výsledkem chladného politického kalkulu. Trump dobře věděl, co dělá, když 6. ledna 2021 bojovnými řečmi podněcoval dav svých přívrženců, shromážděných ve Washingtonu, k akci – a pak otálel s výzvou, aby se zastavili, když vtrhli s připravenými oprátkami do Kapitolu, sídla amerických zákonodárců. (Kvůli této své – zatím údajné – snaze zvrátit výsledek prohraných prezidentských voleb v roce 2020 se musel před pár dny krátce dostavit do věznice. Proces samotný ho čeká v březnu příštího roku.)
Jenže Biden má smůlu v tom, že mu to je k ničemu. Jeho potíž spočívá v otázce, jestli si jej Amerika může dovolit mít v čele ještě další čtyři roky coby člověka, který soustavně vyvolává pochybnosti o svém zdraví. Naposledy se tak stalo před pár týdny, když vypukly požáry na Havajských ostrovech. Ve chvíli, kdy se počet obětí blížil ke stovce (živel podle dosavadních statistik připravil o život 115 lidí), novináři Bidena odchytili před jeho letním sídlem a požádali, aby se k věci vyjádřil. Odvětil, že k tomu nemá komentář. Zkrátka působil, jako by vůbec netušil, co se děje. Havajská tragédie byla přitom jedna z nejhorších v USA za pár posledních dekád.
Nepomohlo následné vysvětlování mluvčích, že prezident jen nerozuměl dotazu. Jak je možné, trvali na svém novináři, že nepochopil otázku, která byla vyslovena jednoznačně a dostatečně hlasitě? Jenže patálie tím neskončila. Na ostrovy pak Biden vyrazil osobně, aby vyjádřil soustrast pozůstalým a postižené ujistil, že na ně vláda bude myslet. Jenže když pak stál u spálenišť před mikrofonem, jal se vyprávět, že dobře ví, co je požár, protože jeden takový kdysi zachvátil kuchyni v jeho domě a o život tehdy málem přišla jeho kočka.
Nyní osmdesátiletý prezident v červenci prohlásil, že Vladimir Putin „prohrává ve válce, kterou vede proti Iráku“. Rovněž v červenci řekl, že USA mají plán vybudovat železnici z „Pacifiku přes Indický oceán“. Ve skutečnosti Washington domlouvá projekt propojení železnic napříč Afrikou, tedy od Atlantského k Indickému oceánu. Loni na podzim se při ceremonii v Bílém domě u příležitosti přijetí jednoho zákona ptal po kongresmance Jackie Walorskiové, která se o tuto legislativu hodně zasloužila. Problém byl v tom, že žena měsíc předtím zemřela při autonehodě, k čemuž se sám Biden tehdy se zármutkem vyjadřoval a nechal stáhnout vlajku na Bílém domě na půl žerdi. Korunou všeho ale zatím asi zůstává výrok z projevu o stavu unie v roce 2022, když před celým Kongresem konstatoval: „Putin může obklíčit Kyjev se svými tanky, ale nikdy nezíská důvěru a přízeň íránského národa.“
Těch mentálních klopýtnutí je zkrátka už nějak příliš na to, aby se nad vším jen dalo mávnout rukou. Jenže byť budou volby za rok a pár měsíců, v Americe se stále dost záhadně nevede širší diskuze o tom, co se odehrává v Bidenově hlavě a jak záležitost vidí nezávislí lékaři.
Republikáni, hlavně pak protrumpovský tábor, v tom spatřují mediální komplot ve prospěch demokratů. A po pravdě řečeno na tom argumentu něco je, byť samozřejmě ne ve smyslu nějaké pomyslné spiklenecké koordinace mezi médii, nýbrž jako výraz doby, kdy je patrná jistě i ideologicky podmíněná snaha stařičkého Bidena nakonec spíš omlouvat než peskovat.
Zvlášť to člověka trkne při pomyšlení, jak se ještě před pár lety v Americe pořád propíralo s pomocí přivolaných psychiatrů Trumpovo chaotické chování v Bílém domě resp. jeho „nebezpečná utrženost ze řetězů“. Či jak se v roce 2008 úmorně řešilo, zda jednasedmdesátiletý republikán John McCain není příliš starý na to, aby mohl kandidovat na prezidenta.
Ale zpět k současnosti. Bidena nikdo opravdu výrazný mezi demokraty v primárkách vyzvat nechce. Důvod? Dělá se to málokdy. Musí pro to být objektivní opodstatnění, třeba v podobě ekonomické mizérie. Nic tak zásadního tu ale není, přestože má Biden na svém kontě i zpackané stažení z Afghánistánu nebo neutěšenou situaci na jižní hranici s Mexikem, kterou stále ilegálně v houfech překračují migranti. Američanům se v zásadě daří dobře, inflace je pod kontrolou, hospodářství roste, nezaměstnanost je relativně nízká.
Trump je jen o necelé čtyři roky mladší než Biden, nicméně podle posledního průzkumu není pro Američany zrovna jeho věk zásadním problémem. Na rozdíl od Bidenova stáří, které zmínila i většina demokratických voličů.
Donald Trump sice nemá v primárkách o soupeře nouzi, ale nikdo z nich mu v průzkumech nesahá ani po kolena. A když už, pak se nikdo netroufá postavit bývalému prezidentovi čelem. Jako například floridský guvernér Ron DeSantis, který se těší patnáctiprocentní přízni republikánských voličů, zatímco Trump stabilně dosahuje zhruba padesáti procent. Při nedávné první televizní debatě uchazečů o republikánskou nominaci zazněla otázka, kdo by Trumpa podpořil i v případě, že by byl v chystaném procesu usvědčen ze spiknutí vůči Spojeným státům. DeSantis se nejdřív koukal kolem, jak zareagují ostatní (Trump sám se debaty nezúčastnil), a když viděl, že většina zvedla ruku, přidal se i on. Což znamená, že vzdal jakukolv snahu být jiný. I on jen kráčí s protrumpovským davem.
Američanům se tedy rýsuje, že je bude z té šílené volby znovu mezi Bidenem a Trumpem ještě pěkně bolet hlava. A nejen je, nýbrž i celý okolní svobodný svět. Vedlejším efektem globální nevolnosti pak nejspíš bude volání po tom, aby se v nejstarší demokracii na světě už změnil striktní systém, který de facto vylučuje třetího kandidáta. Jenže to bude marné volání. Oběma dominantním stranám systém vyhovuje.
