Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Revoluce jsou nádechem a výdechem dějin,“ píše italský filozof Enzo Traverso ve tři roky staré knize „Revoluce, intelektuální historie“, ve které chce „rehabilitovat revoluce jako milníky moderny a základní momenty historických změn“. Většinou násilné revoluce totiž uvolňují „mnohem silnější energie, než jaké známe z normálního života“.
Traverso připomíná, že dnešní levice už navazuje na „dlouho potlačované revoluční tradice“, jak už bylo vidět v „antiglobalistickém hnutí, při arabském jaru, v iniciativách Occupy Wall Street, Indignados, Syriza a Žluté vesty, ve feministickém a LGBT hnutí nebo Black Lives Matter“. Nová revoluce může brzy propuknout a co přinese, zatím nejde předpovědět.
Ke stejnému závěru loni dospěl prominentní britský historik Christopher Clark, když v knize „Revoluční jaro“ popisoval rok 1848. Revoluční chaos té doby se podařilo vládcům v čele s Habsburky potlačit, přesto podle Clarka otevřel Evropě „nové cesty pokroku“. Dodnes se nám od té doby „v hlavách drží mytický ideál revoluce jako tvůrčího momentu, ve kterém aktéři, kteří usilují o nový pořádek věcí, zničí svět a podle své vize vytvoří nový“, dodává.
Pokud „polykrize moderní doby“ natlačí svět do nových revolucí (a nerevoluční řešení je nám prý vzdáleno), pak podle Clarka proběhnou stejně chaoticky jako v roce 1848. Logicky prý zase otevřou nové cesty k pokroku.
V Česku zní tak příznivé hodnocení revolucí neobvykle. Kdo zažil komunistický režim Československa, ten si také pamatuje, že se během celé své existence odvolával na „revoluční tradice“. Zároveň způsobil, že se země, odpovídající dříve západoevropským standardům v politice i ekonomice, propadla do kategorie států, které ještě 35 let od pádu komunismu dělí od Západu viditelná přehrada.
Proto pamětník z Česka asi ocení počátkem roku 2024 vydanou knihu Fareeda Zakarii „Věk revolucí“, kterou může chápat jako polemiku s revolučními romantiky typu Traversa a Clarka.
Zakaria, americký politolog narozený před šedesáti lety v indické Bombaji, připouští, že žijeme v nejisté době, která nedokáže najednou čelit klimatické, ekonomické, migrační a mezinárodně-politické krizi. Pro ilustraci dokonce využívá citát z Marxova a Engelsova Komunistického manifestu: „Mizí všechno, co bylo pevné, všechno posvátné je zneuctěno, a lidé jsou konečně donuceni střízlivě hodnotit svět a své místo v něm.“
Zakaria ve své nové publikaci nikde nepíše, že prožíváme revoluci, střízlivě však připouští, že probíhají jednotlivé zásadní změny, které k ní mohou vést. Tyto změny zastavit nejde, lze je však udržet v rozumných mezích, zní poselství knihy o revolucích.
Dva významy slova revoluce
Stejně jako mnozí autoři před ním, začíná i americký politolog svou knihu výkladem, co vlastně slovo revoluce znamená. Jak známo, vychází z názvu 500 let staré vědecké studie „O revoluci nebeských sfér“, ve které astronom Mikuláš Koperník popsal sluneční soustavu. Koperníkova práce byla opravdu revoluční, když poprvé zformulovala, že Země není středem vesmíru, jak si všichni dosud mysleli, ale s ostatními planetami obíhá kolem Slunce. V samotné knize však termín „revoluce“ označoval opakovaný návrat planety na stejnou pozici oběžné dráhy.
Revoluce tedy znamená zároveň zásadní změnu poměrů i návrat k předchozímu stavu. A Fareed Zakaria připomíná, že v obou významech se slovo revoluce používá dodnes.
Její první význam ve smyslu zásadního pokroku naplnila liberální revoluce, při které se Nizozemci zbavili nadvlády Habsburků a katolické církve. Za klíčový moment se považuje rok 1580, když v podobě Utrechtské unie vznikla konfederace regionálních vlád, která se stala základem první republiky v moderním slova smyslu. Občané v ní měli zaručenu svobodu náboženského vyznání, ale také svobodu obchodování. Nizozemsko tak jako první zavedlo tržní kapitalismus a díky tomu bylo největší námořní mocností pro příštích 150 let.
Mohlo by vás zajímat:
Stejně pokroková byla anglická „slavná revoluce“ z roku 1688. Šlo v zásadě o nenásilný převrat, který nastolil nového krále Viléma III. Oranžského, jenž ovšem při svém nástupu akceptoval podmínku, že o všem důležitém bude rozhodovat parlament. Také slavnou revoluci provázely liberální ekonomické reformy, jež umožnily „průmyslovou revoluci“ z osmnáctého století, které učinily Anglii na sto let hlavní světovou velmocí.
Na událostech z Francie po roce 1789 Zakaria demonstruje druhý význam slova revoluce. Je pravda, že také francouzští revolucionáři prosadili primát parlamentu a moc krále omezili ústavou. V roce 1792 však zašli příliš daleko popravou krále. Následovala vláda teroru provázená masovým vražděním, která skončila likvidací jejího protagonisty Maximiliena Robespierra. Po krátkém období slabých republikánských vlád se už vrátily staré časy v osobě generála a později císaře Napoleona, který využil energii uvolněnou revolucí k dobyvačným válkám. „Zpětný náraz“ (backlash) obnovil absolutní vládu a omezil předtím dobytou svobodu.
Kapitola o „nezdařené francouzské revoluci“ je z českého pohledu zvlášť důležitá. Jak říká Zakaria za využití filmařského termínu, sequelem francouzských událostí se stala ruská revoluce roku 1917, kterou zpětný náraz dovedl ke Stalinově diktatuře, nové verzi carského samoděržaví. Za další příklad revoluce, která se stala úpadkem, lze s logikou amerického politologa označit rok 1948 v Československu. Revoluční inscenace po francouzsko-ruském vzoru zde navíc zakrývala fakt, že v základu šlo o prosovětský puč.
Další příklad, že revoluce může být návratem do minulosti, nabízí Argentina. Před druhou světovou válkou patřila k nejbohatším státům světa, těsně po válce však vládu převzal diktátor Juan Perón, který se výslovně hlásil ke vzorům z Ruska. Vytvořil ekonomický systém, který dovedl národní hospodářství na úroveň rozvojových zemí. V Íránu omezila islámská revoluce z roku 1979 svobodu na dlouhá desetiletí.
Přesto Zakaria tvrdí, že převažují pozitivní příklady revolucí, které rozšířily svobody a přinesly pokrok. Patří k nim tak zásadní události jako americká revoluce z roku 1776 doprovázená ekonomickým zázrakem na konci devatenáctého století, nebo „tichá revoluce“, která změnila západní Evropu po druhé světové válce.
To samozřejmě nutně neznamená, že také příští revoluce příslušné části světa pomůže.
Konec pravice i levice
Přitom už zase možná nastávají revoluční časy. Zdá se totiž, že liberální změny ve světové ekonomice i politice byly po pádu komunismu opravdu radikální. Odstranění bariér mezinárodního obchodu umožnilo rozvoj technologií a modernizaci po celém světě, zároveň zmizely překážky cestování mezi kontinenty, na úkor národních států získaly na váze globální instituce včetně Evropské unie.
Není divu, že následoval zpětný náraz. Politický islám prosazuje návrat ke společenským pravidlům minulých století, násilná politika Vladimira Putina má Rusku vrátit postavení světové velmoci.
Mohlo by vás zajímat:
Ušetřeny nejsou ani země blahobytného Západu, upozorňuje Zakaria. Globální obchod zlikvidoval celá hospodářská odvětví, vedle toho se zvětšují majetkové rozdíly. Právě lidem, kteří tím ztrácejí perspektivu, nejvíc vadí, že z nestabilních regionů Asie, Afriky a Latinské Ameriky proudí přes hranice ilegální přistěhovalci. Řečeno s Marxem: „Mizí všechno, co bylo pevné.“ To otevírá možnosti levicovým populistům, ale ještě ve větší míře jejich pravicovým protějškům, jejichž specializací je právě příslib „návratu starých časů“.
Nejúspěšnějším se zatím stal Donald Trump, který prezidentské volby roku 2016 vyhrál s heslem „Učiňme Ameriku znovu velkou“ (Make America Great Again). Spojené státy začaly po jeho vítězství stavět zeď na hranicích s Mexikem a brzy se staly i protagonistou obnovení bariér mezinárodního obchodu. Příliv přistěhovalců byl důležitým motivem brexitu, který obnovil hranice mezi Evropou a Velkou Británií. Důsledky migrační vlny z let 2015-2016 přiblížily populisty k vládě ve značné části Evropy.
Za revoluční změnu současnosti přesto označuje Zakaria něco jiného. Rozdělovat politické strany na liberální (později sociálnědemokratickou) levici a konzervativní pravici je zvykem od francouzské revoluce. To už přestává platit.
V evropských a amerických parlamentech proti sobě na jedné straně stojí ti politici a voliči, kteří podporují další rozvoj otevřené společnosti, jak se utvářela od dob nizozemské revoluce. A na druhé straně ti, kdo chtějí společnost uzavřít a chránit před nebezpečím zvenku, i kdyby to znamenalo omezit svobodu a práva jednotlivce, nebo přímo demokracii. „Přijmeme výzvu ještě víc otevřené společnosti, anebo proti ní začneme stavět přehrady?“ ilustruje Zakaria nové rozdělení rolí citátem bývalého britského premiéra Tonyho Blaira.
V závěru své knihy rozpor mezi zastánci otevřené a uzavřené společnosti Zakaria ještě vyhrotil: „Moderní civilizace přinesla obyčejné lidské bytosti větší svobodu, bohatství a důstojnost, než měla předtím. Pokud zkolabuje, nastane nový temný věk,“ vyzývá na konci knihy veřejnost, aby neztrácela odvahu v liberální cestě pokračovat.