Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Teď, před Vánocemi, mě zaskočil v rozhovoru pro Slovenský rozhlas Boris Filan, známý slovenský textař a básník. Zeptal se mě, jestli věřím na zázraky.
Je to otázka, ke které se vrací o vánočním čase celý křesťanský svět. Tedy nijak překvapivá. Ani odpověď není překvapivá. Vánoce nám samy o sobě připomínají, jaký zázrak se udál na začátku křesťanského letopočtu. Jde jen o to, jestli jsme věřící, nebo ne, abychom si na ni odpověděli.
Jenže ta otázka, kterou jsem dostal, byla osobní. A když začneme hledat i osobní odpověď, dostáváme se jinam než do zaběhaných kolejí. Opravdu jsme se s nějakým zázrakem osobně setkali? A co to vlastně zázrak je?
Je to už drahně let, co jsem se toulal řeckým poloostrovem Athos. Ten řeckokatolická církev považuje přímo za laboratoř na zkoumání zázraků. Proto sem nesmí ani děti, ani ženy, ani jakýkoli jiný živočich ženského pohlaví, aby podle zdejších mnichů ty zázraky nerušil. Je to romantické místo, strmé skály nad mořem, obrostlé kláštery jak z hollywoodských filmů, kde vás – tedy muže, kteří si koupili zvláštní povolení k týdennímu pobytu – ubytují a nakrmí, pokud dorazíte k jejich branám do soumraku. Poutník spí v cele na kamenném lůžku a v některých klášterech jsem musel vstát ve tři ráno a zúčastnit se – napůl spící – nekonečné ranní mše, abych si zasloužil snídani ze sýra a oliv.
Nevím, kolik zázraků tu už prozkoumali, ale pochybuju, že zázraky se dají zkoumat na objednávku, v určitém místě a s harmonogramem jako štěpení atomu nebo sexuální život kraba.
V Indii a v Nepálu – zvlášť ve svatém městě Váránasí nebo na treku v Himálaji – také narazí poutník na zázraky. Co dokážou svatí muži, se často nedá rozumově vysvětlit. A přitom existují tak neprůstřelná svědectví, jako když se jeden z nich nechal pohřbít na dvoře britských kasáren, kde obcházely nepřetržitě stráže, a po třech měsících vyzvednout a znovu oživit. O lámaistických mniších a jejich nadpřirozených schopnostech ani nemluvě. Ale to slovo nadpřirozené je tam důležité. Děje se něco, co odporuje přirozenosti, protože to nedokážeme vysvětlit. Ale pořád je to programově vyvolané, i když nevíme jak. Zatím.
Zvykli jsme si přiřazovat slovo zázrak ke kdečemu. Pozorujeme-li přírodu, máme pocit zázraku často. A nejen ve stejnojmenném televizním pořadu. I zrození dítěte je zázrak v našem běžném, lidském smyslu toho slova. Ještě větší zázrak je, dožije-li se dospělosti, aniž by se přizabilo při řádění na motorce nebo propadlo drogám, což si člověk uvědomí, až když je v dědečkovském věku. To bychom ale otvírali jinou kapitolu…
Přitom lidé, kteří dělají zázraky, žijí nenápadně třeba zrovna vedle vás. Teď nemám na mysli jen výjimečné lékaře (a někdy i léčitele), kteří dovedou uzdravit nešťastníky, jejichž osud se zdál už být zpečetěn. Můj kamarád kněz například před víc než půlstoletím spoluzaložil s několika dalšími studenty teologie z různých zemí jakýsi kruh spřízněnců. Ti se každý večer v deset hodin středoevropského času na dálku spojí a vysílají modlitbu za těžce nemocné pacienty, které doporučil někdo z nich. Zpočátku jsem na to jejich snažení také hleděl se shovívavou skepsí. Dnes už vím, kolika beznadějným případům se skutečně – a zázračně – ulevilo…
Jsem podstatou své profese protipól víry v zázraky, protože zkoumám zcela materiální lidská svinstva, abych je zveřejnil. Přesto jsem si při té otázce slovenského básníka najednou musel přiznat, že jsem pár zázraků asi zažil.
Třeba když mě zázrakem netrefil ruský voják 21. srpna 1968 u pražského rozhlasu a dávkou, vystřelenou nazdařbůh, poničil mramorový sloup prodejny, u kterého jsem se krčil. Nebo když jsem se o půlnoci v severní Barmě zázrakem dostal do vlaku, který už ani neotvíral dveře a okna, jak byl přeplněný. Kdybych se do něj býval nedostal, nemohl bych druhý den odletět ze země, překročil bych vízum a skončil bych v barmském vězení. Možná navždy.
Budu-li hodně přísný, i tyhle epizody možná nebyly zázrakem, ale jen šťastnou shodou okolností. Když se řekne zázrak, vždycky se mi vybaví jediná situace, také několik let stará. Vracel jsem se v noci autem z východních Čech a na dlouhé rovné silnici jsem začal předjíždět autobus. Jenže světla protijedoucího vozu, předtím odhadem dost vzdálená, se začala nebezpečně rychle přibližovat. Snažil jsem se vrátit za autobus, ale ten mi to nijak neusnadnil a bylo jasné, že to nestihnu. Ani zařadit se před něj. Ocitl jsem se na pár vteřin v jakémsi vakuu, v naprosto klidovém anetickém stavu, kdy mi bylo jasné, že za chvíli zemřu a se mnou možná spousta dalších lidí. A pak jsem se před ten autobus zařadil, ačkoli časově ani prostorově to nebylo možné. Jako by mi někdo nadělil vteřinu navíc.
Dostal jsem tu vteřinu k dobru ale já – nebo ti ostatní? Lidé v protijedoucím autě, lidé v autobusu? A pokud jsem ji dostal já – jednou se čas zase musí podle zákonů fyziky srovnat. Kdo mi ji vezme? A kdy?
Šťastné a veselé Vánoce!
