Jen tak si zahrát na saxofon v Redutě… a vstoupili jsme do NATO i s muzikou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mediální zkratka vstupu do NATO dnes vypadá jako obratný tah dramatika Havla: koupil Clintonovi saxofon, pozval ho zahrát si v Redutě na Národní, a bylo. Všichni se u toho tehdy, v lednu roku 1994, dobře bavili … včetně původem Češky Albrightové, která zrovna byla americkou ministryní zahraničí.

No, řekněme: skoro to tak bylo. Ale ještě pár věcí okolo se přeci jen odehrálo. A několik otázek vyvstává i po letech: Sledujeme-li dnešní řádění Kremlu kvůli podpisu asociační smlouvy Ukrajiny s Evropskou unií, můžeme se ptát: Jak to, že to tenkrát šlo s rozšířením NATO tak snadno?

I fajnšmekři doby komunistických armád, třeba čtenáři Škvoreckého „Tankového praporu“, nebo ti z nás, kteří rok či dva museli chránit bezpečí tábora socialismu na šumavské hranici, si ještě dnes mnou nevěřícně oči z toho, jak rychle se staré časy překlopily.

Prvního se svým bonmotem dopustil čerstvý ministr zahraničí Jiří Dienstbier, když počátkem roku 1990 řekl, že „jedinou vadou NATO je, že v něm nejsme“. Leckdo tehdy musel začít zhluboka dýchat. Závan nových geopolitických ambicí vzešlý z útlaku a svobody disidentského uvažování, kterého se 99,9 % československé společnosti dřív neodvážilo ani ve snu, byl jako direkt boxera.

Dva Dienstbierovi spolupracovníci, kteří s ním přišli do Černínského paláce, Jaroslav Šedivý a Luboš Dobrovský – předchozím povoláním myči oken –, již v té době zahájili vyjednávání o odchodu Sovětské armády. Trochu k nelibosti některých zemí NATO, které se obávaly o osud amerických jednotek v Německu, pokud Sověti Evropu opustí. Mezi budoucími spojenci se rodily i „nové“ představy o nárazníkovém pásmu mezi Západem a Sovětským svazem, které by tvořily právě postkomunistické země střední Evropy. Nikoli již rozdělená, ale spíše jakási „předělená“ Evropa, kde by pásmo nikoho bylo i naším osudem. Naše argumentace (tehdejšího Občanského fóra), že mandát Američanů je zásadně jiný než příčina pobytu Sovětů u nás i v Maďarsku, byl dost robustní, aby byl uznán. Ale musel být vysloven.

Dienstbier v Moskvě podepsal se svým protějškem Ševarnadzem, v přítomnosti Havla a Gorbačova, dohodu o odchodu sovětských jednotek dva měsíce po začátku jednání – už 26. února 1990, sotva tři měsíce po zmlácení studentů na Národní třídě. A 1. července 1990, jen pár týdnů po svobodných volbách, zanikla v Praze, rozhodnutím svých členů, Varšavská smlouva. Náš mandát to udělat byl volbami neoddiskutovatelný.

Sjednocení Německa, likvidaci Varšavské smlouvy a ukončený odsun sovětské armády z Československa těsně vystřídal vojenský puč v Moskvě v srpnu 1991, svržení Gorbačova a rozpad Sovětského svazu. Dodnes slyším depresivní ztišená slova Pavla Tigrida během odpoledního zahradního setkání v Lánech: „Kolikrát jsme měli svobodu na dosah, a pokaždé vyjely sovětské tanky … musíme do NATO.“

V roce 1992 zaniklo dohodou Klaus-Mečiar i Československo. Na Balkáně hořela válka v bývalé Jugoslávii. Sen o právně koexistující mírové Evropě od Portugalska po Ural vystřídaly nacionalistické války a etnické vražedné čistky. Potřeba společné bezpečnosti a obrany byla imperativem.

Po ruce ale bylo pouze NATO. A prvé reakce zevnitř Aliance nebyly povzbudivé. Spojené státy nevyjímaje. Tehdy se mluvilo o nové, tentokrát „nylonové“ oponě na našich hranicích, a nebylo jisté, zda západních, nebo těch s východně se odklánějícím Slovenskem.

Záhy naše jednotky operovaly v mírové misi UNPROFOR. Po masakru ve Srebrenici letectvo NATO roku 1994 prvně letecky zasáhlo kvůli uvolnění obklíčeného a ničeného Sarajeva. Pokračovali jsme v zapojení v silách IFOR po daytonském míru na mimořádně těžké lokaci a rozmístění v Bosně. České jednotky již operovaly v britských i amerických formacích. Neztratily se, naopak se ve složitém balkánském prostředí dobře orientovaly a udržely zastavení bojů. Odvedly důležitou a respektovanou práci.

Václav Havel, již jako český prezident, s Lechem Wałęsou a Árpádem Gönczem znovu rozpohybovali visegrádskou diplomacii. Tentokrát namířenou na Západ, vůči členským zemím NATO, zejména Spojeným státům. Cíl byl jasný: přivést Alianci do střední Evropy tím, že střední Evropa do NATO vstoupí.

Odpovědí tehdy nebyla nabídka členství v NATO, ale program Partnerství pro mír, který přivezl právě Bill Clinton do pražské Reduty. Zklamání z této „náhražky“ členství jen postupně vystřídalo pochopení toho, co všechno musíme tímto programem změnit. Nejen na našich armádách, ale i na ústavních, právních a parlamentních systémech, abychom vyhověli širokému spektru civilizačních norem, které od nás NATO vyžadovalo. Právě „v Redutě“ jsme zjistili, že sice zůstáváme populární tím, jak jsme napomohli sjednotit Evropu a vyklidit ji od sovětské armády, ale i jak moc jsme zaostalí a naše poměry v armádách i v obranných a bezpečnostních záležitostech zůstávají zaostalé a „komunistické“.

Nesvedu už vyjmenovat všechny tehdejší, pevně definované americké požadavky. Formuloval je zcela cíleně náměstek Madeleine Albrightové Ronald Asmus (viz jeho kniha Dveře do NATO). Zasahovaly nejen reorganizaci na nový systém armády a její obranné plánování, její civilní kontrolu oddělením Ministerstva obrany, přes rozsáhlou parlamentní kontrolu a schvalování vojenských, zpravodajských a bezpečnostních činností a operací.

Zasahovaly i k oddělení soudní moci, týkaly se základních svobod v tržní ekonomice a vlastnictví, lidských práv i mezinárodních vztahů. Nedílnou součástí byla i podpora veřejnosti obraně, spojeneckým vazbám a členství v NATO. Je těžké zdůraznit, jak moc mi pomáhali například přátelé z kalifornského think tanku Rand, abych vůbec pochopil, o co všechno jde, natož zprostředkovat třeba Václavu Havlovi vojenské i parlamentní specifické agendy, které byly v členských zemích NATO vžitou rutinou a kulturou. Neznal jsem ani běžně používané anglické vojenské zkratky, chyběla základní gramotnost v prostředí.

Mnozí čeští vojáci nechápali, proč mají obranné agendy předat neznalým výborům v Parlamentu a úředníkům ministerstev, co znamená nový návrat k jinému obrannému plánování i transparentnost v rozpočtech, výdajích a vojenských nákupech. Kritická byla debata o kriteriálním významu podpory veřejnosti a bezmála úplné odtajnění stavu, schopností i nedostatků armády a obrany. Nevídané.

Samostatnou kapitolou byly cesty po spojeneckých zemích kvůli obhájení našich ambicí, konference think tanků vedle konferencí NATO. Jak moc nám chyběly studijní bezpečnostní a obranné programy na univerzitách, díky nimž bychom si osvojili schopnosti tvořit a diskutovat obrannou politiku. Ta se totiž netvořila kupodivu v armádě, a provázel ji výzkum.

Naprosto novou agendou byla práce s ruskou stranou, pokud jde o komunikaci našich představ o bezpečnosti a obranném zajištění země. Byl jsem několikrát na debatách v Moskvě, absolvoval jsem diskuze i hádky o našem rozhodnutí, spolu s polskými a maďarskými partnery. Proto vím, jak podstatné bylo alespoň projevení vůle s Rusy diskutovat nebo spolupracovat, a kolik práce tehdy odváděli v Moskvě naši diplomaté, včetně velvyslance Luboše Dobrovského.

Chci zde zdůraznit práci všech našich diplomatů, nejen velvyslanců, v USA, ale i v dalších metropolích budoucích spojenců. Váhání v Londýně, v Berlíně, v Paříži nebo na jihu Evropy bylo explicitní. Česká diplomacie musela překonávat obavy z rozšíření NATO a nedůvěru k našim schopnostem směrem k rychle se blížícímu summitu Aliance i vůči rozhodování amerického Kongresu. Práci, kterou česká diplomacie, jak při vyjednávání vstupu, tak při lobbování, pro naše členství vykonala, si zaslouží i po letech ocenění a připomenutí. Klíčová byla důvěra, že jsme schopni adaptaci zvládnout a prakticky ji prosadit jak doma, tak ve vzájemné spolupráci.

S rozšířením o bývalé nepřátele nebylo spojeno žádné nadšení. Vládla obava o přežití a budoucnost NATO. Že touto budoucností budeme i my a jednou bude mít Aliance 32 členů, bylo nepředstavitelné.

Na větších konferencích bylo dobře vidět, jak se bezpečnostní aktéři obou supervelmocí z dob studené války znali. A že bezpečnostní agendy ovládali a uměli o nich jednat, na rozdíl od nás. Zkusme debatovat o jaderných a strategických zbraních třeba i dnes. Rusové dobře věděli, že v těchto věcech mají vůči nám superioritu a za své partnery pouze Američany. Navíc, v době Varšavské smlouvy, jsme si k vlastním obranným a bezpečnostním politikám ani nečuchli, natož abychom je i v perspektivě Rusů znali a uměli diskutovat.

Dnešní úroveň důvěry spojenců jsme získávali postupně, zejména výkonem našich vojáků a velitelů uvnitř spojeneckých formací od Balkánu, přes Kuvajt, válku v Iráku a v Afghánistánu. V bojových misích. Stejnou důvěru si museli získávat naši diplomaté, úředníci, a nakonec i parlamentní politici.

Dva týdny po našem vstupu v březnu 1999 začala letecká operace NATO proti Srbsku. Jako členský stát, jakkoli bez vojenské účasti v bombardování, jsme nesli plnou politickou zátěž tím, že český velvyslanec musel – po rozhodnutí vlády – zdvihnout pro údery ruku. Bez toho by se stíhačky NATO nezvedly do vzduchu. A opět zmiňme zásadní roli prezidenta Havla v prosazení tohoto rozhodnutí uvnitř vlády i vůči váhavému veřejnému mínění. Spojenečtí piloti seděli v nastartovaných letadlech v italském Avianu a čekali na rozhodnutí české vlády. Právě to je Severoatlantická aliance. Odpovědnost za celek.

Zátěž, kterou přípravy a adaptace na členství znamenaly pro celý stát, jsme museli prokázat před pražským summitem NATO (2002). Významně jsme pomáhali prosadit největší historické rozšíření, jak uvnitř Aliance, tak zprostředkováním našich zkušeností směrem k novým kandidátským zemím, počínaje Slovenskem přes Pobaltí, Rumunsko a Bulharsko. Již v této fázi jsme dokázali více bezpečnosti produkovat než spotřebovávat, i v tom byl nový parametr našeho postavení a jednání mimo Alianci i uvnitř ní. Dnes ho považujeme za samozřejmý v kolektivní podpoře bojující Ukrajiny.

Leccos z našich vojenských závazků ještě není splněno. Ony civilizační, ústavní i parlamentní parametry jsme už vstřebali jako rutinu, aniž bychom si uvědomili, odkdy a proč je máme. Je docela radost sledovat novou generaci akademických expertů a kapacit v obranných a bezpečnostních agendách. A jen s povzdechem připomenu, že to byli právě „imperiální“ Američané, kteří nás – ostrými podmínkami vstupu – civilizovali v ústavních kompetencích při používání vlastních i spojeneckých ozbrojených sil a synergií.

Při oslavách čtvrtstoletí v NATO je zapotřebí připomenout, jak jsme se museli kostičku po kostičce přeskládat ze socialistického, v obranných agendách nesvéprávného slepence na moderní civilizovanou západní obrannou a bezpečnostní strukturu, které se sami nemusíme bát. Byla to dřina a byly to nervy.

Do poslední chvíle jsme před summitem NATO v Madridu (1997) neměli jistotu, že jsme to v relativně velmi úzkém okruhu lidí mezi prezidentskou kanceláří, Ministerstvem zahraničí, Ministerstvem obrany, generálním štábem i zahraničními přáteli a spolupracovníky zvládli. A že do NATO nebude pozváno jen geopoliticky významné Polsko. Trpěli jsme lecčíms, tehdy především nízkou úrovní veřejné podpory členství v Alianci. A spojenci to věděli, protože si rutinně u nás dělali výzkumy veřejného mínění. My museli prokázat, že to nejen známe, máme data, ale že víme, co s tím. Dnes je pro většinu občanů v této otázce jasno. Vysoká podpora členství v NATO je něco, o co se mohou všechny vlády opřít jako o pilíř státu, včetně důvěry armádě a vojákům.

Dnes si již nevzpomenu, kolik (malých) piv jsem vypil onoho horkého večera počátkem července 1997, kdy se naše pozvání potvrdilo. Při své privátní oslavě hospodami Nerudovkou vzhůru. Zato si dobře vybavuji pot a slzy našich slovenských i baltských přátel, když totéž co my slyšeli o pět let později na pražském summitu. I díky našemu sveřepému tlaku a vůli Václava Havla. Nevím, zda by se to v dnešních podmínkách podařilo. Tehdejší okno příležitosti jsme pomohli otevřít, jakkoli tou dobou již byli všichni zaměstnáni dopady teroristických útoků z 11. září. Na nové členy bylo daleko méně prostoru a nároky rychle rostly.

Nemůže a nemělo by být pochyb o tom, že nechat Billa Clintona zahrát si na saxík v Redutě mělo docela smysl a že dramatik na Hradě měl dobrý nápad. Byla to šance, kterou jsme si nejen zasloužili, ale také odpracovali.