Článek
Myslíme si, že naše vlastní názory určují to, s jakými lidmi se identifikujeme. K jaké „partě“ patříme. Ale ve skutečnosti je to naopak. Názory jsou jako šaty, které si oblékáme podle toho, co se zrovna nosí mezi lidmi, které obdivujeme a máme rádi.
Nevěříte? Tvrdíte, že takhle jednoduché to není? Nechte si vyprávět příběh tzv. syrového mléka.
Začnu v dávné minulosti. Jako malý si pamatuju, že babička vždycky po nákupu doma převařovala mléko. Bylo to v sedmdesátých letech, kdy se mléko prodávalo v igelitových litrových nebo půllitrových pytlících. Většinou nevábně smrděly.
Ve škole jsme se učili, že to mléko je pasterizované, a to bylo napsané i na těch pytlících. Modré obsahovaly polotučné a červené plnotučné mléko. Říkal jsem babičce, že ho nemusí převařovat, že nás to učili ve škole. Ale babička vždycky jen mávla rukou a už dávala mléko v hrnci na plotnu.
Pasterizaci vymyslel před skoro dvěma sty lety francouzský chemik Louis Pasteur. Původně chtěl přijít na to, jak zabránit octovatění vína. Inu, Francouz. Ale jeho metoda se pak začala používat pro celou řadu potravin včetně mléka. Zjednodušeně řečeno jde o to, že když vystavíte potraviny vysoké teplotě, zničíte v něm mikroorganismy, které způsobují nemoci.
Pasterizace byla jedním z vynálezů, které razantně prodloužily průměrný věk dožití ve vyspělých zemích. Jednoduše tak, že výrazně snížila úmrtnost malých dětí. Ty do té doby umíraly na infekční choroby, které se mimo jiné šířily právě vinou zkaženého mléka a dalších potravin.
Benefit pasterizace byl ohromný a nezpochybnitelný. V mnoha evropských státech byla pasterizace mléka uzákoněna jako povinná, například v New Yorku se tak stalo v roce 1910. Farmáři na obou stranách oceánu to nesli nelibě, protože předepsaná pasterizace zvyšovala jejich náklady. Ale zároveň zachraňovala životy.
Důkazem budiž moje babička, která (stejně jako babičky řady mých spolužáků, to jsem si tehdy zjistil) převařovala i mléko, které už bylo pasterizované. Tak hluboko byla zakořeněná obava z toho, že syrové mléko může být nebezpečné.
Technologie od té doby pokročily. Dnes jsou běžné metody úpravy mléka velmi vysokými teplotami (tzv. UHT), jejichž výsledkem je mléko trvanlivé. Takové mléko můžete mít několik měsíců v pokojové teplotě v kuchyni na stole, a když ho otevřete, bude stále chutnat jako čerstvé. A pak i otevřené ještě řadu dnů.
Zázrak? Ne, jen věda. Na druhé straně, v mnohých takový výsledek vyvolá naopak spíš znepokojení. Je to přírodní, opravdové mléko, když se nezkazí? Není ve skutečnosti „mrtvé“, a to, že se v něm nerozmnoží ani v pokojové teplotě žádné bakterie ani viry, to nedokazuje?
Syrové mléko se tak na přelomu tisíciletí začalo znovu dostávat do módy. Podobně jako maso z volně pobíhajících býků, vajec z volného chovu či víno z chemicky neošetřovaných vinic. Otázka zněla: nezašli jsme ve snaze ochránit naše zdraví příliš daleko? Neničí technologie nejen ty „špatné“ mikroorganismy, ale i ty „dobré”?
No a tím jsme se dostali do současnosti.
Nudíte se? Čekáte, kdy přijde konečně řeč na kulturní války? Ptáte se dobře. Ten čas nastal právě teď.
V první dekádě nového tisíciletí se syrové mléko stalo jedním z produktů, které definoval nový trend zdravých a udržitelných potravin. Bylo „organické“, „přírodní“ a „lokální“. Symbolizovalo návrat k přírodě a odklon od korporací, produktů kapitalismu. Syrové mléko nabízeli malí farmáři a zemědělci.
Do své nabídky ho zařadil řetězec WholeFoods. Manželé Obamovi byli médii během volební kampaně v roce 2008 „přistiženi“ v restauraci, která nabízela levicové hipsterské jídlo (cca 140 dolarů za jeden hlavní chod), a jejíž majitel v anketě britského liberálního Guardianu v anketě odpověděl, že kdyby si měl vybrat menu na svou poslední večeři, tak ji zahájí přípitkem syrovým, nepasterizovaným mlékem.
Což na „poslední“ večeři není až tak špatný nápad, vzhledem k tomu, že pití tohoto mléka je považováno za rizikové. Je ve většině zemí povolené, včetně Česka, samozřejmě za dodržení přísných hygienických podmínek. Ale i tak je zaznamenána řada případů, kdy konzumace nepasterizovaného mléka způsobila zdravotní problémy.
Jeden z případů je vyloženě komický: když v roce 2016 odhlasovali zákonodárci americké Západní Virginie legalizaci syrového mléka, oslavili to přípitkem syrovým mlékem, a vzápětí velkou část z nich postihly žaludeční a střevní obtíže.
Na druhou stranu, mnozí vyzdvihují benefity, které konzumace syrového mléka může přinášet. Mluví se o lepší stravitelnosti, vitamínech a bakteriích, které podporují střevní mikroflóru. Syrové mléko je podle svých fanoušků „živé“, zatímco pasterizované „mrtvé“.
OK, to vše je věcí důvěry ve vědecká fakta, případně v jejich interpretaci. Jen ještě připomeňme, že v tomhle případě se nejedná o problém života a smrti. Nebo skoro nejedná.
Podle údajů americké CDC (národního Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí) byla konzumace syrového mléka odpovědná v letech 1998 až 2018 za tři (!) úmrtí. Otrava způsobená konzumací ústřic přitom způsobuje 100 úmrtí každý rok. Pro srovnání, ročně umírá v USA cca 50 lidí kvůli zásahu bleskem.
Ještě v roce 2010 vyšel v New York Times článek, který tvrdil, že benefity pití neupraveného mléka daleko předčí případná rizika.
Ale kdy se do toho vložila politika?
Hned v následující dekádě, a trend definitivně potvrdil covid. Jestliže v době, kdy kandidoval Obama, bylo pití nepasterizovaného mléka symbolem odporu ke korporacím a návratu k přírodě, o deset let později se stalo symbolem osobní svobody a odporu k autoritám. Podle následujícího vzorce uvažování: „Kdo říká, že pít nepasterizované mléko je nebezpečné? Ano, experti. Nebo ještě lépe, takzvaní experti. Stejní lidé, kteří tvrdili, že máme nosit roušky, i když se pak ukázalo, že to k ničemu nepomohlo. A kteří říkali, že mají být lockdowny, které lidi zbavovaly svobody.“
Pít syrové mléko je riskantní, na čemž se shodují jak americké úřady, tak i česká Státní veterinární správa. Ale není to riskantní moc. Což syrové mléko deleguje jako ideálního kandidáta na to, chtít dokázat, že když je v sázce vlastní zdraví, je to plně na nás, abychom se rozhodli, jak se zachováme. Ne na státu ani na nějakých expertech.
Zkrátka, syrové mléko se stalo „pravicovým“, jak by řekl Václav Klaus. Noviny přestaly nepasterizované mléko velebit, a píší už jen o případech, kdy jeho konzumace způsobila lidem zdravotní problémy. Říká se tomu „odpovědná žurnalistika“. Ale co přesně se v pohledu na syrové mléko změnilo od roku 2010, kdy ho ty samé noviny ještě vychvalovaly, bohužel nevíme.
Že ho opravdu začali – zjednodušeně řečeno – pít voliči republikánů a Trumpa, potvrzují data. Spotřeba a prodej rostou v závislosti na tom, jak volí lidé v daných státech. Čím víc syrového mléka se vypije (na hlavu), tím větší pravděpodobnost, že tam ve volbách vyhrají republikáni.
Dnes je pití syrového mléka symbolem odporu k autoritám, nedůvěry k expertům a odporu k pečovatelskému státu. Je to „gigantický vztyčený prostředník expertům,“ napsal americký novinář Marc Novicoff. Od roku 2020 legalizovalo prodej nepasterizovaného mléka pět amerických států, všechny většinově volící republikány.
Je to bláznivé. Syrové, nepasterizované mléko nemá s politikou nic společného. Představuje zdravotní riziko, které není velké ani závažné, ale existuje. Zároveň může pití tohoto mléka mít nějaké benefity. Plus je tam ještě emocionální stránka, kdy pro některé konzumenty může být důležité, že syrové mléko nabízejí nejčastěji farmáři, kteří nejvíc dbají na dodržování veterinárních i etických norem.
Nejspolehlivějším prediktorem toho, jestli člověk XY bude pít syrové mléko, není jeho vzdělání, inteligence, sociální postavení ani náboženská víra. Nejspolehlivějším prediktorem je to, jestli je voličem demokratů, nebo republikánů.
Plus tu máme už ověřený fakt, že demokrati sice dnes syrové mléko nepijí a republikáni ano, ale za deset let to klidně může být kompletně opačně.
Jeden ze slavných psychologických experimentů ukazuje, že pro lidi je důležitější někam patřit než mít pravdu. Možná jste o něm četli. Výzkumníci rozdali účastníkům experimentu barevné visačky, půlce modré a druhé půlce červené.
To bylo všechno, co o sobě věděli. Jinak se neznali. Jen viděli, kdo má jakou visačku. Poté, co je účastníkům rozdali, vyhlásili výzkumníci neplánovanou přestávku. Údajně kvůli organizačním problémům.
Ve skutečnosti byl tohle ten experiment. Jeho účastníci dostali nečekané volno, a neměli žádné instrukce, jak se chovat. Nevěděli, že je výzkumníci pozorují. Co se stalo? Lidé s modrými visačkami se bavili většinově s lidmi, kteří taky měli modré visačky, a naopak.
Stačila tahle formální, nepodstatná drobnost, jako je barva visačky, a lidé se podle ní přirozeně rozdělili do dvou skupin. Lze předpokládat, že kdyby se pak nálada polarizovala a vznikly například rozdílné názory na nějakou věc, že by účastníci experimentu ctili názory a postoje, které zastávají ostatní lidé se stejnou visačkou.
Takhle jednoduší jsme my lidé: pyšní a důslední v tom, co si takzvaně myslíme. A co pak tvrdě a nekompromisně vyžadujeme. Ale ve skutečnosti jsme jen zamilovaní do barvy své visačky.
Vážení čtenáři, pokud máte zájem o články z rubriky Názory a analýzy, klikněte zde na tlačítko „Sledovat“ a budeme vám posílat upozornění na všechny nové články do e-mailu. Děkujeme, že nás čtete.
