Článek
Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek tento týden prohlásil, že je třeba změnit způsob, jak se mluví o alkoholu. To je výzva s velkým V. Takový Gorbačov rozjel perestrojku jen suchým zákonem a na jazykovou otázku si raději vůbec netroufl – a dopadlo to jako vždycky.
Náš správce bílého rezortu má pravdu: je třeba změnit způsob. Cenné je ale připomenout kontext, ve kterém se tak směle vyslovil. Šlo o novinářský dotaz ohledně názoru na zdanění vína a tady je pan Válek mezi třemi mlýnskými kameny různé velikosti: jako ministr přes zdraví, jako vicepremiér za TOP 09, která by nulovou daň klidně zrušila, a jako poslanec za Jihomoravský kraj, kde za takové nápady politiky lynčují za vinohradem.
Prof. Válek z této pasti bystře vybruslil poukazem na to, že „bezesporu by se měla postupně v hlavách lidí změnit ta rétorika ohledně konzumace alkoholu. Ale to není tak jednoduché, musí tam být konsenzus politiků a odborníků“. Spotřeba podle něj po vyšším zdanění neklesne, „nicméně to nic nemění na tom, že alkohol má být zdaněný“. A včil mudruj!
Konzumace alkoholických nápojů v naší malé zemi uprostřed Evropy nese znaky totální společenské přijatelnosti. Odborně řečeno: chlastáme Ligu mistrů.
Do základů každé solidní detoxikační strategie tím pádem patří, že na to přestaneme být tiše nebo i hlasitě hrdí. Takže se přestaneme společně culit u klišé „pěnivý mok“, respektive si ho zakážeme. A nebudeme říkat, že Češi jsou v pití „rekordmani“, dokonce ani „smutní rekordmani“. Ju?
To by ale asi nestačilo. Jestli se má změnit alkoholický slovník, je těžko představitelné, že zároveň bude česká pivní kultura kandidovat na seznam UNESCO, natož že se součástí nehmotného dědictví lidstva stane věta „Jdeme na jedno.“. Pro to by ministr zdravotnictví hlasovat neměl.
„Způsob, jak se mluví o alkoholu,“ se dá hezky studovat také na výstupech reklamního průmyslu. Dobře, na pivo bychom s přihlédnutím k osvěžujícímu potenciálu a zmíněnému kulturnímu dědictví nemuseli být tolik přísní. Ale vodka, tvrdý alkohol? Fakt jsou to „všechny barvy zábavy“, „jedna party za druhou“, „je snadné se zamilovat“? Mladí veselí roztančení lidé by mohli být reklamou de faco na cokoli, ale ausgerechnet na čtyřicetiprocentní lihovinu?
Jestli je třeba změnit způsob, jak se mluví o alkoholu, nepůjde jen o slova. Ministr zdravotnictví nevyhnutelně narazí na to, jaká je image alkoholu.
Stalo se to už Adamu Vojtěchovi. V roce 2019 navrhl, aby reklama na alkohol nesměla zobrazovat živé bytosti. „Reklama by neměla vzbuzovat dojem, že alkohol je dobrý kamarád, což se stále ještě děje,“ pravil.
Nepřekvapilo, jak na něj tehdy vystartovala vinařská lobby. Překvapilo, že brzy nato se dostavil covid a všichni včetně Adama Vojtěcha jsme měli trochu jiné starosti. Na ten zákon, který by býval mohl image alkoholu rapidně změnit, dnes padá prach pod kobercem legislativního odboru ministerstva, nebo spíš ani to ne.
Na prezidentské standartě teď 10 let stálo „Smrt abstinentům a vegetariánům“. Zdaleka nejčastějším dárkem pro prezidenta republiky byla flaška. A byla u toho vždycky legrace. I tohle patří k image alkoholu a způsobu, jakým se o něm mluví.
Než usedl na Hrad, ale ani pak podle dostupných zdrojů démonu nepropadl, napsal Tomáš Garrigue Masaryk pojednání „O ethice a alkoholismu“. Protože je to podle očekávání pěkná suchařina, nedělejme si iluze, že by se nový způsob, jak se bude mluvit o alkoholu, vylíhl zrovna tady, u klasika. Ale i tak, na cestu nám tu svítí pěkné sucharské krédo: „Povznesený, obnovený člověk – to jest náš úkol a k jeho řešení jest nutna vedle ostatních snah opravdu pokrokové ethiky také abstinence od alkoholu. V tomto smyslu platí slova: budoucnost patří střízlivým, totiž těm, kdož se rozhodli pro vyšší, mravnější světový názor a způsob života.“
Zbývá vyřešit poslední, zato kardinální záhadu: jak se mohl tenhle člověk stát zakladatelem a dodnes uctívanou hlavou alkoholového superstátu?
