Článek
Naše domnělá úloha v dějinách se zdá být prokletá metaforami dopravních staveb. Nejdřív mělo být Československo „mostem mezi Východem a Západem“. Což jak známo dopadlo tak, že jsme skončili na Východě, načež byl most za námi spálen. V 21. století zase máme mít ambici stát se „křižovatkou Evropy“, alespoň podle premiéra Petra Fialy.
Ten představu křižovatky rozvedl minulý měsíc na konferenci „Česko na křižovatce – Vize a strategie pro dalších 30 let“. Fiala razí heslo „hlavní křižovatka Evropy“, ve zmíněném projevu ho měl celkem čtyřikrát.
Kromě toho například pravil:
„Být křižovatkou je naše tradiční role, k níž máme geografické, ale i kulturní, ekonomické a intelektuální předpoklady.“
Jenže, dodal Fiala, „náš problém je, že na té křižovatce pořád stojíme. Rozhlížíme se, nedokážeme si vybrat směr, ačkoli už pěkně dlouho svítí zelená. Jenomže teď se zdá, že ta zelená každým okamžikem zhasne a my prováháme ten správný okamžik.“
Ovšem „jakmile se naše země stane skutečnou křižovatkou, povede to k takové proměně ekonomiky, která lidem zajistí kvalitnější život, lepší práci, snadnější cestování nebo třeba lepší životní prostředí.“
A proto, děl ministerský předseda, „nabízím vizi, že se staneme skutečnou křižovatkou Evropy. Křižovatkou chytrou, dobře navrženou a bezpečnou, která vás dokáže navést k lepšímu životu a lepší práci.“
Nic proti vizím. Ale celá ta křižovatková terminologie a idea křižovatky jako nosiče naší prosperity jsou svým způsobem zneklidňující. Tím spíš, když v projevu nesměly chybět asfalt, beton a všechno, co k tomu patří: „Pokud chceme být jednou z hlavních křižovatek Evropy, tak bez dostatečného množství reálných křižovatek, dálnic, podjezdů, nadjezdů a mostů to nikdy nezvládneme.“
Nemáme tu kapku překřižovatkováno? Nevím jak vy, ale já po životě v zemi-křižovatce nijak zvlášť nebažím. Vážně je šťastné, aby za cíl našeho usilování byla ustanovena křižovatka? Ve všech významech toho slova, od těch nejpřenesenějších po skutečné nehostinné silniční uzly?
„Naší největší křižovatkou je MÚK Modletice (Dobřejovice) nedaleko Prahy na křížení dálnice D1 a Pražského okruhu R1. V současnosti zabírá plochu přibližně 36 ha. Křižovatka ovšem není stále zcela dokončena, a tudíž se po dostavbě částí napojujících se na rozestavěný úsek do Běchovic ještě zvětší,“ uvádějí Mapy.cz.
A? Má mě taková informace spíš naplňovat uspokojením, jaké máme možnosti, nebo spíš obavou, co se bude dít, jestli se změníme na hlavní křižovatku Evropy? (Jestli sama ta představa není poněkud velikášská, nechme teď stranou.)
Jasně, z prostředka kontinentu nás nikdo nepřestěhuje, takže budovat tady doslovnou křižovatku Evropy dává logistický smysl. Navíc, když průmysl stojí a padá s místním autolandem. Ale není to trochu málo, být křižovatkou?
Křižovatka sama o sobě není něco skvělého. Má plno svých odvrácených stran. Pokud jde o dopravní křižovatky, hlavním zájmem každého, kdo se na nich ocitne, je rychle zmizet pryč. To asi součástí vize není. „Křižovatka“, to je taky šrumec, frmol, stres. I když je, jak říká Fiala, „chytrá, bezpečná a dobře navržená“, stávají se tam „nehody“.
Já bych si, kdybych měl opovážlivě spřádat vize, symbol křižovatky nevybral. Vizí je svoboda. Se kterou je provoz na křižovatkách – a hlavní křižovatka Evropy musí být zatraceně rušná – kompatibilní jen málo.
Dopravní značky, jízdní pruhy, semafory a nezbytné „provoz zdržující“ přechody pro pěší, to jsou atributy pořádku. I křižovatky v přenesených smyslech slova je potřeba neustále usměrňovat nějakými pravidly. Živelná křižovatka by nebyla křižovatka, ale náhoda, změť, v lepším případě průsečík. Asi nic, co by se dalo zahrnout do celostátní vize premiéra.
Na dopravní křižovatce zůstává prostor pro svobodnou vůli minimální. Svobodná volba je tu riskantní a vlastně zakázaná. Křižovatka rovná se účel, vynález. Ne horizont lidského snažení. Ale jsme střední Evropa, moře nemáme, zato zlaté ručičky ano, takže z toho prý vychází poslání křižovatky: najíždíme do ní po Dějinách, exit ve směru Bude líp.
Mimochodem, projev premiéra Fialy, i když byl z objektivních důvodů delší a propracovanější, končil podobně jako projev premiéra Babiše v listopadu 2019 v Národním muzeu:
„Jsem totiž naprosto pevně přesvědčen, Česká republika může opět patřit mezi nejvyspělejší země světa, pokud v následujících deseti letech dokáže naplno využít svoji geografickou polohu, ekonomický a lidský potenciál a stane se z ní opravdová hlavní křižovatka Evropy. Děkuji vám za pozornost!“ (Fiala.)
„Jsme ale skvělá země plná skvělých lidí, kteří mají na to, světu dokázat, že ve všech aspektech života se můžeme měřit s těmi nejvyspělejšími zeměmi na světě. Měli bychom to vědět všichni, tak ať to ví celý svět. Držím nám všem i naší krásné zemi palce!“ (Babiš.)
Povzbuzovat sebedůvěru je v pořádku. Státníci by to měli mít v popisu práce. K tomu ale není potřeba nadchnout občany pro projekt křižovatky, jako metafory i jako budovatelského úkolu infrastruktury.
Propracovat se mezi deset nebo kolik nejvyspělejších zemí světa potěší, případně přináší zadostiučinění nad tím, co jsme dokázali – ale tak úkol přece nestojí. Důležitější je, i když ho naštěstí nikdo nevede a nezná, žebříček vyspění jednotlivců, ne národních družstev. Důležitější je cena a smysl svobody.
