Článek
Tento týden vyšla kniha novinářů Luboše Procházky a Radima Panenky s názvem Spiknutí a podtitulem „Pravda o pokusu odstranit prezidenta ČR“. Hned z obálky zasvěcení rozpoznají, že se jedná o prezidenta ČR Miloše Zemana. Pamětníci navíc možná uhodnou, že tu půjde o události z roku 2021, kdy byl tento prezident bezprostředně po volbách ve vážném stavu převezen do Ústřední vojenské nemocnice.
Spiknutí se nejprve s úspěchem věnoval satirický pořad Šťastné pondělí, v úterý pak proběhla společensko-kulturní prezentace v Arcibiskupském paláci na Hradčanech. Zbývají ještě kritické výpisky z četby samotné publikace, pojďme na to:
1. První faktická připomínka je stejná, jakou měli svého času kolegové z Katovny: té knize schází jmenný rejstřík. Až tak bolestně, že by si ho člověk nejraději sestavil sám, pokud by na konci našel ještě pár bílých stránek. Takhle nezbývá než četbou ověřit, že „Nejedlý, Martin“ se ve Spiknutí vyskytuje jen v kusých zmínkách na stranách 169 a 246.
2. Kniha působí silným dojmem, že ji vyrobila dramaturgická skupina Vratislava Mynáře. Včetně obálky. Bombastický název je tím pádem značně přehnaný - ostatně jako u jakéhokoli jiného pokusu o literaturu faktu nebo špionážní thriller, který si říká „pravda o něčem“.
3. Titul „Pravda o pokusu odstranit prezidenta ČR“ pracuje s „pokusem odstranit“ jako s nezpochybnitelným faktem, o němž nám jen doručuje „pravdu“. Že by tehdy šlo od začátku vlastně jen o to, znát veřejně alespoň minimální sumu věrohodných informací o zdravotním stavu hlavy státu, a měli bychom společně klid a pokoj? To je pro dramaturgii naprosto nepřípustná úvaha. Místo toho se tu zpětně a dramaticky rýsuje Spiknutí. S velkým S.
4. Spiklenci ani podle Spiknutí zřejmě nezašli tak daleko, aby pod slovem „odstranění“ sledovali jiné úklady než odstavení od moci. Ale stoprocentně jistý si čtenář být nemá. Viz otázku položenou Jiřímu Ovčáčkovi na str. 222: „Kdy z vašeho pohledu přišel bod zlomu, kdy začalo být zřejmé, že pokus o likvidaci prezidenta, ať fyzickou, či politickou, těm lidem nebo skupině lidí nevyjde?“ Sic!
5. Na str. 195 autoři shrnují svůj úsudek slovy, že „uvnitř nemocnice i za jejími zdmi fungoval dobře sestavený a namazaný stroj, ze kterého měl na svém konci ‚vypadnout‘ izolovaný prezident přímo zvolený 2 853 390 občany, ale zbavený pravomocí, pokořený, politicky zlikvidovaný.“ Ano, přihořívá.
6. Čtěme dále: „Kdo tento stroj vymyslel, sestavil a uvedl do provozu? Pozorný čtenář na tomto místě už odpověď nepotřebuje, protože ji dávno zná. V čím zájmu byl takový stroj vymyšlen? Byly tyto zájmy pouze domácí, anebo i sahaly za hranice naší republiky?“ Kniha místy připomíná (#vibes) styl československých politických detektivek ze 70. let. Akorát že ústřední padouch se nejmenuje „emigrant“ nebo rovnou „Tigrid“, ale „Koudelka“. Ano, ředitel BIS. Ten to podle Procházkou a Panenkou citovaného Zemana „celé koordinoval nebo poháněl“. (V žoldu západních ideodiverzních centrál?, pozn. red.)
O okolnostech hospitalizace Miloše Zemana v ÚVN jsme psali například zde:
7. Jako zloduch číslo 2 je obsazen právník a tajemník senátní ústavní komise Jan Kysela („téměř celým příběhem se jako sotva viditelná nitka proplétá jméno…“, str. 250). On měl být ve spikleneckém stroji převodníkem mezi lékaři a politiky sledujícími Článek 66 o přechodu pravomocí v případě, že prezident „nemůže svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát“. Protože Hrad o stavu Miloše Zemana dlouhodobě mlžil nebo mlčel, bylo by celkem přirozené, že se jiní ústavní činitelé, speciálně v době střídání vlád, článkem 66 zabývali. Ale takový poznatek by neodpovídal hradní logice a snaze dělat ze všeho vědu a spiknutí.
8. Spiknutí se nakonec, dozvídáme se, podařilo odvrátit hlavně díky dvěma konkrétním akcím: Zaprvé: videu z nemocničního pokoje, kde prezident podepisuje svolání nového parlamentu (také heslo „Vondráček, Radek“ si čtenář musí do jmenného rejstříku doplnit sám). Návštěvu z videa nemocnice označila za nežádoucí událost a návštěvníci dostali pokuty za to, že neměli respirátory. A zadruhé: díky prvnímu rozhovoru pro média, který Miloš Zeman z nemocnice poskytl spoluautorovi Spiknutí Luboši Procházkovi (na str. 149 se v této souvislosti decentně hovoří o „klíčovém dni, který zahýbal českými dějinami“).
9. Na jedinou - tedy snad, protože kniha nemá ani věcný rejstřík - zmínku o alkoholu ve Spiknutí narážíme v rozhovoru s advokátem Markem Nespalou, podle nějž se Džamila Stehlíková hrubě mýlila, když tvrdila, že u prezidenta došlo kvůli zastavení přísunu alkoholu k poruše metabolismu a poškození mozku. Mylně si, dle Nespalovy argumentace, „vsadila na to, že to bude jako v případě Brežněva, že prezident pije denně dva litry vodky, a ne litr vína“. Konečně něco konkrétního.
10. Ani ze Spiknutí blíže nevyplývá, jakým „známým chronickým onemocněním“, které zmiňuje faksimile lékařského stanoviska ÚVN na str. 70, prezident tehdy strádal, vedle aktuálního zhoršení celkového zdravotního stavu. Knížka dokládá, že na tom před hospitalizací nebyl dobře, ale hovoří vlastně jen o nechuti k jídlu, podvýživě, dehydrataci a vyčerpání.
Dnes už na tom nesejde. Miloš Zeman je soukromá osoba, veřejný zájem neplatí. Přitom informace z jeho hospitalizace v Motole v březnu 2024 byly paradoxně daleko zevrubnější než ty z podzimu 2021.
