Článek
Před pár týdny kolovalo na sociálních sítích vtipné video. Mladý pár vezme svého psa na parkoviště. Chvilku stojí a pes si sedne. Pak se ona i on rozběhnou opačnými směry. Důvod je jasný: pes poběží s tím, koho z těch dvou má radši.
Výsledek? Zoufalý pohled psa jedním směrem, pak tím druhým. A pak několikrát to samé. Nakonec začne běhat dokolečka, jako kdyby honil vlastní ocas. Je to vtipné a zároveň dojemné.
No a taky pitomé, myšleno od majitelů psa. Postavili ho před neřešitelný úkol. Možná to mysleli jako vtip, možná opravdu soupeřili o to, koho má jejich pes radši. Ale pitomé to bylo, hlavně proto, že úplně zbytečné.
Kdysi mně něco podobného „udělaly“ moje babičky. Bylo mi pět, vraceli jsme se s mámou z Bulharska a ony čekaly na letišti. Pamatuju si to úplně přesně. Stály před letištní budovou ve staré Ruzyni, a když jsme vyšli ven a já se směrem k nim rozběhl, tak obě rozpřáhly náruč.
Jedna z nich mě prakticky vychovávala, protože jsme u ní a dědy tehdy s rodiči bydleli. Druhou jsem vídal párkrát do roka při návštěvách. Jako dneska si pamatuju, co se mi honilo hlavou, když jsem k nim utíkal. A nějak došel k přesvědčení, že bude spravedlivější, pokud jako první obejmu „vzdálenější“ babičku, protože s tou „svou“ přece trávím tolik času.
Ale zároveň už mi to v ten samý moment bylo líto. Když si na to vzpomenu, dodnes se mi sevře žaludek. Neměl jsem na tu hloupou hru přistoupit, ale vyprávějte to pětiletému dítěti. Nikdy jsem o tom později s tou „mou“ babičkou nemluvil, takže nevím, jak dlouho ji to mrzelo, či zda vůbec. Ale já na to myslel často, protože byla až do své smrti jedním z nejbližších lidí v mém životě. A dodnes mi je to líto.
Pes na videu sice komicky běhá dokola, ale rozhodl se líp než tehdy já. „Buridanův osel“, komentoval to známý autor Nassim Taleb. Buridan byl středověký filosof, který popsal to, jak nás někdy může ochromit neschopnost se rozhodnout. Jako když před osla dáte dvě stejné kupky sena, a on zemře hlady, protože neví, kterou sníst jako první.
Avšak nemyslím si, že to je dobrá analogie. Osli jsou totiž ti, kteří po nás taková rozhodnutí vyžadují, jakkoli to není nutné. Jistěže jsou v životě momenty, kdy je důležité rozhodnutí buď-anebo udělat. Ale jsou o to vzácnější, čím jsou důležitější. A určitě to nejsou ony dnes a denně vytvořené rádoby dramatické situace, hlavně na sociálních médiích, kdy stále někdo zjišťuje: máš ten správný názor? Stojíš na dobré straně? Řekni! Vyjádři se! A obejmi mě!
Může jít o třicítku ve městě, soudce Fremra, hádání doktorů v IKEMu, parkování zdarma pro elektroauta nebo uprchlíky. Můžu jít o cokoli, o čem víte málo nebo skoro nic, ale vždycky se najde někdo, kdo tvrdí, že se musíte vyjádřit, aby bylo jasné, co jste zač.
Jenže vy ve skutečnosti nevidíte nic víc než dvě kupky sena.
Chytrý je na tom videu ve skutečnosti pes. Jen nemá běhat dokola, ale co nejdál od těch dvou.
