Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Minulost nemá žádnou cenu, když se jí přítomnost nevyrovná. Tvrdou větou z románu Bůh ví od amerického spisovatele Josepha Hellera by asi řada z nás neváhala zúčtovat s právě končícím rokem. Kam se během dvanácti měsíců vytratila naděje, že se Ukrajině povede dobýt zpět aspoň část území ukradených Ruskem? Jak to, že vzplál téměř celý Blízký východ, aniž se daří osvobodit izraelské rukojmí? Proč se v Evropě i ve světě rozmáhá extremismus a roste politická i ekonomická nestabilita? A čím to, že v Česku zase přibylo blbé nálady?
Kdyby nadcházející silvestrovská půlnoc znamenala jen výměnu jednoho všedního letopočtu za jiný, bylo by chmurné bilancování namístě. Nahlíženo optikou každodennosti důvodů k optimismu věru nepřibylo, spíš naopak. Jenže rok 2025, do kterého vstupujeme, je matematicky „kulatý“. Uzavře se jím první čtvrtina 21. století. A to dovoluje jistý odstup.
Války, revoluce, rozvrat
Ano, letí to. Taky vám přijde jako včera, když celá planeta před Silvestrem 2000 řešila problém Y2K, čili obavu, jak počítačové programy zvládnou přechod z čísla 99 na 00? Že to dnes vypadá úsměvně? Tak využijme příležitost (ostatně katolíci oslaví rok 2025 jako Jubilejní, Svatý či Milostivý – dělají to každých 25 let) podívat se z větší dálky na celou první čtvrtku století. A uklidní nás, že vůbec není tak hrozná a beznadějná, jak se někdy jeví. Hellerovsky hodnoceno, hladce strčí do kapsy úvodní čtvrtiny 19. i 20. století.
Jen považme, co měli Češi, respektive Evropané, za sebou, když na kalendářích stálo datum 1825. Do roku 1802 obracela krvavě naruby celý kontinent (ale také třeba Egypt) zrevolucionalizovaná Francie. Hned po revolučních válkách následovaly imperiální války napoleonské (1803–1815), jejichž důsledkem bylo až 6,5 milionu mrtvých vojáků a civilistů od Španělska po Rusko a v zámořských koloniích. Zhroutily se dosavadní hodnoty i jistoty, musely být několikrát překresleny hranice většiny evropských států. A po tečce u Waterloo a vídeňském kongresu došlo na represe a pevné utažení politických šroubů. Ve světě na konci první čtvrtiny 19. století nezůstal kámen na kameni.
Ještě drastičtější byla, jak známo, úvodní čtvrtina dvacátého století. Svět roku 1925 byl oproti tomu z roku 1900 k nepoznání. Slibně se rozvíjející a blahobytná éra Belle Époque spáchala sebevraždu v první světové válce. A znovu – tentokrát už desítky milionů obětí, zničená města i celé regiony, rozpad říší, radikální změny hranic. Souběžně s tím kulturní rozvrat, civilizační úpadek, bída, epidemie, zcela „přeoraný“ vývoj. Bolševický převrat v Rusku otevřel brány pekla, v poraženém Německu bylo zaděláno na hrůznou hitlerovskou revanš…
Je dobře? Tak si to hlídejme
Pochopitelně je jen shoda okolností, že k historicky zásadním skrumážím válek, revolucí a fatálních změn často docházelo zrovna v prvních čtvrtinách staletí (v Česku do toho zapadá i husitské zemětřesení na začátku 15. století nebo osudná bělohorská výhybka zkraje století sedmnáctého). Není už ale náhoda, nýbrž velká zásluha poválečných i současných generací politiků a občanů, že právě dnes si nemusíme naříkat.
Zažili jsme sice 11. září 2001 v USA. Rozmohl se terorismus. Masová migrace do bohatých zemí v euroatlantickém prostoru má tisícovky obětí. Rusko sklouzlo k imperiálnímu revanšismu, a dokonce napadá sousední státy. Přesto jsme si v uplynulých čtyřiadvaceti letech 21. věku žili nebývale v míru, klidu, svobodě, pohodě a relativním nadbytku. Nikoli války, pády říší nebo miliony zmařených lidských životů, ale finance, sociální sítě nebo klima byly – a zaplaťpánbu pořád ještě zůstávají – stěžejními starostmi současné Evropy a Evropanů. Luxus. Jak se říká, když nejde o život, nejde o nic.
Tak si toho važme. Zároveň ale dělejme maximum, aby nám příznivé poměry vydržely co nejdéle. Nepodléhejme skepsi, posilujme obranu, nevolme radikální slibotechny.
Protože kamkoli se dnes podíváme, všude vidíme, že staré strašáky nacionalismu, šovinismu, násilí, nenávisti a rozpínavosti nezmizely. Naopak. Nepoučení, nezodpovědní a mocichtiví populisté je křísí a opět zabydlují ve veřejném prostoru, Česko nevyjímaje. Na nějakou symboliku čísel nebo letopočtů se ani trochu nehraje. Nové zdeformování civilizace nám hrozí kdykoli, klidně už ve druhé čtvrti tohoto století.
